Po propršeném čtvrtku na nás vykouklo sluníčko a předznamenalo průběh počasí pro nadcházející víkend. Dopoledne jsem si převezl svůj stroj od Rosti, který mě naznačil, že vzhledem k nabitému programu a tak trochu i nachlazení nás letos neobšťastní svou návštěvou. Po čtvrté hodině jsem opustil slušně se rozjíždějící párty v rachotě a vyrazil na Střekov, kde jsem měl sraz s Alfim. Sraz v 16,30 klapnul přesně na minutu a tak můžeme zamířit na "Střekovskou vyhlídku". Z kamenné rozhledny, která má 46 schodů a plošinu ve výšce 7 m, je krásný výhled na Větruši, oba mosty, Mariánskou skálu a také na náš další cíl cesty.

Tím je "Erbenova rozhledna" stojící na Dobětické výšině a vede nás k ní velmi rozbitá příjezdová cesta. Stroje necháme konci zahrádkářské kolonie asi 300 metrů od rozhledny. Po zdolání 56 kamenných schodu se ocitáme ve výšce 13 metrů a obdivujeme Ústí, tentokrát z opačné strany. Výhledu a hlavně klidu se nemůžeme nabažit, ale vzhledem k slunci, nebezpečně se blížícímu obzoru sedáme na motorky a míříme již přímo na Dlouhou Louku. Výstupem na rozhledny jsme se díky teplému oblečení pěkně zahřáli a zpotili, ovšem chladný vzduch v podkrušnohoří nedělá dobře naším šíjím a zádům. Naštěstí nás kromě kamarádu vítá i vytopená chata. Rychle se převlékáme a u prvního pivka vyprávíme dnešní zážitky. Mezitím nás opouští Žmulda, který přijel jen na otočku. Vzhledem k tomu, že nás nerozehřála ani tradiční kávička s rumem, přesouváme se od ohníčku, který zásobuje naše stroje popelem, do chatky a chlubíme se pořízenými fotkami. Ke spánku pak uleháme kolem jedné hodiny, někteří i později.

Ráno bylo opravdu mrazivé a ti co vylezli z pelechu včas, mohli obdivovat jinovatku na motorkách a bílí koberec, ve který se proměnila místní tráva. K naší spokojenosti si s námrazou dobře poradilo ještě stále hřející sluníčko a vzhledem k tomu, že obloha byla bez mráčku, vyrazili jsme na obhlídku okolí z blízké rozhledny na "Vlčí hoře". Pohled do údolí nás přesvědčil, že jsme udělali dobře s výletem do Krušných hor. Mlžná poklička se od paty kopců táhla až do nedohledna. Chvilku jsme se tím pohledem kochali a pak vyrazili zpět na chatu. Tam už se probouzelo ostatní osazenstvo a začala se plánovat dnešní projížďka. Aby jsme ke strojům nepřimrzli, odložili jsme odjezd na dvanáctou hodinu.

Bez nehody mineme "piškotovu zatáčku" a první naše cesta nás vede přes Osek a Krupku na "Komáří vížku", kde si někteří dávají kafe, Dědek lépe upevňuje svého pasažéra a ostatní jen tak zevlují. Když už toho máme dost sedáme opět na stroje a pokračujeme po hřebenu hor k Děčínskému sněžníku. Na parkovišti se domlouváme, že tůru na vrchol dnes nepodnikneme, ale že by jsme mohli někde poobědvat. Dostáváme info o dobré kuchyni v restauraci "Hraniční Bouda", kde se dá také bezplatně zaparkovat. Není tedy co řešit a popojíždíme ještě 800 m. Tam nás již vítá hostinský a radí kam stroje postavit. Jídlo stálo skutečně za to a jako bonus ještě přistál na stole zákusek, který už ale všichni do plného bříška nedostali. Při odjezdu nás pak zbrzdil Dědek, kterému se od přístrojovky jeho kawičky začal linout neidentifikovatelný smrad a kouř. Nic jsme neobjevili a tak jsme se rozhodli pokračovat dál. V tom jsem letmým pohledem zaregistroval Pekaře jak nepochopitelně svým strojem naráží do motorky Dědka. Až když jsem přišel blíže, pochopil jsem, že to byla naopak a Pekař snažil zachytit padající kawičku Dědka. Tím jsme si snad vzrušení vybrali a vyrážíme konečně na další cestu. Za Děčínem stavíme u pumpy, hromadně tankujeme a pak už hurá na "Sokolí vrch". Zase jedna rozhledna, u které se daří dojet až ke vchodu. Na plošinu v 31 m vede 162 roštových schodů, které nejrychleji vyběhne Olda. Vzhledem k jasné obloze je výhled opravdu nádherný a dokonce dostáváme od jednoho turisty výklad o okolních kopcích. Informuje nás, že cesta na další rozhlednu vede pořádnejma serpentinami, z čehož nemá vůbec radost Súťa, který sedí na bonbónku za Oldou (Piškotem).

Cesta je ovšem hodně rozbitá, takže se nedají dělat žádné vylomeniny. Díky mojí neopatrnosti navíc najíždím na velký kámen, který zanechá hlubokou a nesmazatelnou stopu v mých svodech. Když dojedeme pod kopec, na kterém stojí rozhledna, zastavujeme u kamenité a blátivé polňačky. Pekař bez rozmyšlení vyráží z pokřikem "to se dá" ukázat nám, jak se jezdí enduro. Netrvá dlouho a vrací se s motorkou od bláta a ohnutou řadičkou. Někdo na to prostě musí přijít sám. Vzhledem, že to vypadá na pěkný krpál, vyrážíme na vrchol jen já a Tomáš. Nepletli jsme se a pod rozhlednou "Velký Chlum" nám chvilku trvá než se vydýcháme a pustíme se do dalších 81 schodů vedoucích na ochoz v 16 m. Nakonec si i Pekař splnil přání a našel k rozhledně cestu oklikou a vychutnal si výhled. Přes Děčín pak míříme na Telnici, kde můžeme sledovat jak pokračují práce na nové lanovce. Na Cínovci pak poprvé kufruji (už se vidím za stolem s pulitrem piva). Štafetu pak přejímá Olda a kolem Flájí dojíždíme již v pohodě zpět na chatu, kde se pouštíme do boje s druhým sudem piva. Do lože uleháme kolem třetí ráno.

Ráno již není tak mrazivé, ale o to více větrné. Po snídani se pouštíme do úklidu. Všichni se zapojí a tak to v celku ocejpá, včetně vyčerpání jímky, aby náhodou nezamrzla. Po dvanácté hodině je vše hotovo a my opouštíme Dlouhou Louku. Netušíme, že se jen těsně míjíme s Rosťou a Márou, kteří nás jedou zkontrolovat. Po jejich příjezdu se ještě kouří z komína.

Cestovní tempo si na chladné silnici volí každý jiné a tak se brzy rozdělujeme. Já ještě před odstavením a zazimováním stroje, zajíždím k poslední rozhledně "Na Horách" u Rohatců. A tím také završuji letošní další povedenou akci i celou "Rozhlednovou motosezónu".