Na vodě a v zimě

Letošní rok je tak trochu na akce z naší strany chudší a kromě Řitníku se vlastně nic pořádného nedělo. Ne, že by nebyla chuť, ale spíše postrádáme čas se vůbec sejít. Obdobný přístup se dal očekávat i u akce spojené s oslavou "15 let" od první akce na motorkách pořádané spolkem Freeboys Litoměřice. Po loňské překvapivé účasti Hynka, je letos z jeho strany úplné ticho a stejně tak jak vychladil Řitník, naložil i s další akcí. Obdobně to dopadlo s Martinem, který potvrdil úlohu "garážovogaučového motorkáře". Nejdříve přislíbil, že určitě jede a my počítali s ubytováním v Krásné vsi. Jak se, ale blížil termín odjezdu, přicházeli váhavé odpovědi, které utnul opět rezolutním "nikam nejedu" doplněné nic neříkající výmluvou. Nedá se nic dělat a měním trasu s tím, že letos vynecháme Slovensko. Před odjezdem ještě domlouváme s Rosťou, kde se k nám po víkendu připojí. Se stejně dobrou zprávou přichází i Tomáš. Tak aspoň závěrečné etapy pojedeme v hojnějším počtu. Sraz k odjezdu je domluven v 10 hodin na pumpě ÖMV v Litoměřicích.

Jedeme jen tři a tak nám nedalo problém se v sobotu 2. července 2011 sejít na čas. Chvilku pokecáme, někdo dá kávičku, proberme počasí a hurá na stroje. Nejdříve nás cesta zavádí na přehradu Fláje. Vzhledem k datu, by jeden řekl, že se sem pojedeme rádi ochladit. Ale takhle nás chlad po chvilce žene opět do sedel a pokračujme dále po trase, kterou si v roce 2009 projeli také řitníci. Dojíždíme až k rozhledně u Hory sv. Kateřiny. Jelikož jsme ji již s Pájou navštívili necháme tu první porci schodů vyběhnout Alfiho samotného. Na vrcholcích Krušných hor nepanuje přívětivé počasí pro motorkáře a tak pokračujeme dál a ještě výše na Klínovec. Odtud se rychle přesouváme do mě známého penzionu Sv. Petr na Božím Daru, kde si dopřáváme něco na zahřátí. Teplota 9°C a občasný déšť nám na optimismu nepřidávají. I tak v nás panuje naděje, že se vše zlepší.

Cestu do Aše si nechtěně zkrátíme přes Německo. Po příjezdu pod rozhlednu nás s Pájou zarazí nově vybudované parkoviště, sportoviště a kemp. Nicméně cesta až k rozhledně je zavřená. Chvilku přemýšlíme a nakonec si řeknem, že "když už jsme tady, tak tam vylezem!". Není to daleko, ale do pěkného krpálu a hlavně se pěkně zadýchám. Kluci na mě nečekají a vydávají se hned na další porci schodů. Já, než popadnu dech, pořizuji foto rozhledny a kluků na vyhlídce. Ti mi oznamují, ať sem ani nechodím, že není nic vidět. Odtud již míříme do našeho dnešního nocoviště, do Penzionu "U zámku" v Hlínové. Čeká nás milé přivítání a ubytování. Stroje parkujeme na zahradě a po rychlé sprše už míříme na nedalekou střelnici, kde je také hospůdka. Výborný Gambrinus 11° doplněný o príma baštu nás uvede do pohodového stavu. Ten se snažíme ještě vylepšit panáky Jägermeistera, které ovšem mají neblahý vliv na Páju. Už při návštěvě toalet má trochu problém s koordinací pohybů a vše završuje při odchodu. Ve chvíli, kdy stojíme s Alfim ve dveřích, ozve se hromová rána a drnčení židlí a stolů. Bleskově se otočím a vidím jak podlaha hospody povstala proti Pájovi a tvrdě ho udeřila do tváře. Běžím mu rychle na pomoc a jedním okem zahlednu pingla, který přes veškerou snahu nemůže zadržet smích ... ani se mu nedivím. Po cca 50 metrech cesty do penzionu, ztrácí Pája opět kontrolu nad svým tělem a nekontrolovaně se po hlavě řítí do nejbližší škarpy s tím, že jen těsně míjí vzrostlý strom. Po chvilce mrmlání a odmítnutí naší pomoci se přece jen zvedá. Celou tuto proceduru ještě několikrát opakuje a nakonec ho Alfi chytí pod křídlem a odvádí na penzion. Na základě této skutečnosti uděluji Pájovi titul "nemotora". Když myslíme, že už bude klid, rozbíjí Alfi hlavou lampičku u postele. A tímto zakončujeme první den naší akce, kdy nás provázel chlad a občasný deštík.

To nejhorší počasí nás ovšem teprve čekalo. Ráno 3. července 2011 nás budí ťukání deště do parapetu. Naplňujeme bříška snídaní a vydáváme se nastrojit bagáže na stroje. Nás i trávník neustále skrápí déšť a hlavně Pája nedůvěřivě kouká na výjezd po mokré trávě úzkou brankou. Nakonec v tom není problém, jen mě se trochu protočí zadní kolo a poškádlím trávník. Než se chytne navigace, dáme krátkou zajížďku ke střelnici. Pak stavíme až za Horšovským Týnem, aby jsme dopřáli Alfimu trochu nikotinu. Vzhledem k počasí rušíme návštěvu hradu Rábí a míříme rovnou na rozhlednu Svatobor. A šlo to dobře až do vesnice Svojšice, odkud sice vede cesta k rozhledně, ale je to polňačka. Kouknem do mapy a otáčíme stroje směr Sušice, odkud je to na Svatobor pohoda. Těšíme se na teplou polévku, ale restauračka je zcela plná. Dáme se tedy nejdříve na výstup na rozhlednu. Tentokrát to dáme všichni a můžeme se kochat rozhledem na Šumavu. Pěkně to fučí a v té výšce to není zas až tak příjemné. Náladu si zpravíme po sestupu teplou polévkou a někdo také Birelem. Při pomyšlení na venkovní teplotu Alfi poznamená, že kousek odtud je Horská Kvilda, u které v zimě hlásí vždy nejnižší teploty. Mrknu do farplánu a potěším ho sdělení, že "tam právě teď míříme".

A pověst Horské Kvildy nezklamala. V Rejštejnu odbočujeme do šumavských kotárů a už i Alfi s Pájou začínají skučet, že jim je zima na ruce. Co mám říkat já, když nemám vyhřívané rukojeti. Po příjezdu na Horskou Kvildu, hledáme nějaký teploměr, aby jsme se aspoň trochu zahřáli, protože mimo zimy nás trápí i neustálé nepříjemné mrholení. Teplota 7°C je pro jízdu na motorce už opravdu děsivá. Za tento výkon si můžeme připsat etapového bobříka "Ledový Freeboys". Průjezd Šumavou tak neplní plán na příjemné svezení a jde spíše o přetrpění téhle trasy. O to více nás překvapují plné kempy kolem Lipna. U Lipna také naposled tankujeme a zbívajících 50 km je už opravdu opruz. Naštěstí ubytování v hotelu Máj v Nových Hradech opět klapne včetně parkování motorek v uzamčeném prostoru. Možnost vysprchovat se a ohřát, využijeme všichni rádi a pak se již přesunem do restaurace "U Václava", kde si dopřejeme Plzeň 12° a večeři. Po včerejší zkušenosti dáme jen pár "Zelenejch".

Cesta do Alp

Ráno 4. července 2011 je opět ve znamení bušení dešťových kapek do parapetu a to značnou intenzitou. Jdeme na snídani a doufáme, že se to zlepší. A přání se nám plní. Spěcháme tedy ke strojům. Vzhledem k tomu, že jsme kousek od hranicemi musí Pája tankovat až v Rakousku. Stavím u první pumpy, kde má Pája trochu problém domluvit se na způsobu placení. Po vyjasnění, že to jde pouze na kartu se natankování daří a my můžeme pokračovat. Netušíme, že toto není jediný zádrhel dnešní cesty. Začalo to místníma objížďkami, které byly prazvláštně značené. Navíc po příjezdu na křižovatku v jedné vesnici narážíme na uzavírku ve všech směrech. Zmateně študujeme německý nápis, ze kterého nejsme moudří. Uklidní nás, že nejsme zdaleka jediní. Vybereme pak směr kam míří nejvíce domorodců. Po cca 15 km, v prvním větším městě zjišťujeme, že uzavírka upozorňovala na stavební práce v jedné z hlavních ulic. To se nám pomocí navigace daří objet. Dál se proplétáme po nudných rakouských státovkách až do Weyeru. Odtud by to už po alpských cestičkách ocejpalo mnohem lépe, ale objevuje se pozměnu mlha, "která by se dala krájet". Místama je dohled sotva 30 metrů. Před Admontem se objevuje sluníčko a my se dohadujeme co dál. Při pohledu do mapy zjišťujeme, že ten nejhezčí úsek je před námi a vzhledem ke krásnému počasí a trase, kterou jsme už urazili, nemá cenu někam uhýbat a tak pokračujeme v naplánované trase.

Obsah nádrží se ztenčil i mě s Alfim, a tak musíme tankovat. První vhodná pumpa je v Möderbruggu. Tam přichází Pája s informací, že jde zde povoleno 0,5 promile a tak běží na pumpu hned pro pivko. Úplně se s jeho myšlenkou neztotožňuji, ale dáme tedy delší pauzu a celkem slušně osvěží. Dál se naše cesta stáčí zpět. Po hodině jízdy na silnici číslo "116" nás pivku nutí zastavit a pořizujeme pár pěkných fotek. Pak dojíždíme do města Bruck an der Mur, kde se dostáváme do odpolední dopravní špičky, kterou ještě umocňují četné stavební práce. V Kapfenbergu konečně odbočujeme na naší cestu číslo "20" a míříme opět do Alp. Cesta se opět pěkně kroutí a hlavně asfalt se nedá srovnat s tím u nás. Po krátké zastávce v serpentinách se objevuje zřejmě domácí driver na BMW, který vyburcuje Alfiho k soutěži. Než nasedneme na stroje jsou oba v trapu.

S Pájou pokračujeme poklidnou rychlostí a ta se vyplatí. Po pár kilometrech na nás Alfi u krajnice mává ve spárech místního policisty. Ten mu naštěstí jen pohrozí za rychlost 109 km/h a vzhledem k tomu, že pivko už zněj vyprchalo, můžeme bez problémů pokračovat dál. Tempo se dočasně zvolní, ale to nevydrží dlouho. Když už si myslíme, že nás nemůže nic překvapit, narazíme na pěkně zašitou hlídku, která měří rychlost na výjezdu z obce. Jedeme s menšími rozestupy a tak si na změření vybrali Páju. Na padesátce prý jel 71 km/h. Nemá cenu se dohadovat i když to Alfi zkouší. Když však pohrozí, že to bude 3 x 35 Euro, raději přestane reptat. Přebírám tedy štafetu a vedu náš spolek již pokorným a předpisovým tempem domů. Dalším důvodem je také obsah mé nádrže, který se nebezpečně tenčí a já se modlím, aby to vydrželo. Vyšlo to a v čase 20:25 dorážíme před náš hotel. Pořádně zmožení a také hladový rychle odnášíme bagáž na pokoj a razíme do hospůdky, kde na nás již čeká Rosťa, Monča, Žmulda, Márty a Šárky, kteří mezitím také dorazili do Nových Hradů a ubytovali se v jiném penzionu. Navenek prý působíme dost zdrchaně, však těch 570 km nebyla žádná sranda, ale vzhledem k počasí, nás to bavilo skoro celou trasu. Dokonce i hostinskému se nás zželelo a ukuchtil nám večer aspoň řízek s bramborovým salátem.

Konečně sluníčko

Před snídaní 5. července 2011 to s počasím opět nevypadá dobře a tak ženeme Páju rovnou do pláštěnky. Když však doneseme kufry k motorkám, ihned se odstrojujeme. Vypadá to, že dnes bude pařáček. Moje nádrž je na suchu a tak razím rovnou k pumpě. Zde pak čekáme s Pájou a Alfim na zbylé parťáky. Po čtvrt hodině se jako první začnou z kopečka od Nových Hradů "sypat dukáty", tedy Žmulda na jeho Ducati. To už počasí mění ráz a začíná znova pršet. Po příjezdu Rosti s Mončou se prosebně ptáme, kde nechali to slibované sluníčko, že by zase nevyšla předpověď? No nic nářkem to nezpravíme, ale třeba tomu ujedem. A Rosťa na tomhle mokru vyrazil opravdu pekelným tempem. Ručička na tachoměru se občas dostávala až ke 160 km/h, aby jsme my stíhačky vzadu dokázali držet krok. Do Jindřichova Hradce nám to na pumpu ÖMV uteče rychle a navíc můžeme přivítat dalšího borce, Tomáše na Africe, který si to sem dal až z Litoměřic a to sluníčko nám skutečně přivezl.

Již jako pěkně početná tlupa míjíme věž časoměřičů místního závodního okruhu, kde se závodilo až do roku 1988. Odtud nás Rosťa naklepává po liduprázdných okrskách. Po zastávce v Hvězdoňovicích pak míříme na nejbližší pumpu do Třebíče. Tam řešíme jak pojedeme dál. Rosťa už se nechce trmácet po okrskách a do Brna to chce natáhnout po dálnici. Žmulda a Alfi jsou proti a že si tedy půjdou sami zazávodit a sejdeme se v Žebětíně. Ani mě dálnice netáhne a společně s Pájou a Tomášem pokračujeme po státovce na Rosice. Nakonec ani Rosťa a Mártym nejedou po dálnici. Společně se opět scházíme na náměstí v Žebětíne, kde si dáme obídek. Po té se naše cesty opět rozdělují. Rosťa a Márty se drží svých okrsek a míří přímo do dnešního nocoviště. Zbytek popojíždí do "Fárinovi zatáčky" a úsekem "U Lomu" dojíždí až do Kohoutovic. Zde se domluvíme, že to otočíme a zajedeme ještě přímo k pomníku. Pří sjezdu, jen tak mimochodem mrknu do zpětného zrcátka a co vidím mě trochu poděsí. "Alfiho brambora se při nájezdu do Fárinovky pěkně roztančila a sám Alfi kolem ní hopsá kozáčka". Naštěstí vše ustojí, jen se pěkně zapotí. Necháme ho vydýchat a Žmulda si to celé dá ještě jednou.

A zase se rozdělujeme. Alfi a Žmulda tomu naloží a stihnou i návštěvu Leteckého muzea u Olomouce. My mezitím tankujeme v před Prostějovem, kde si dá Pája i menší rozcvičku. Na minutu přesně se scházíme na pumpě ve Šternberku, odkud pak vyrážíme na trať Ecce Homo. U věže časoměřičů na startu nás burcují děti ať jedem a závodníci se nedají dlouho pobízet. Úsek je to opravdu suprový až na ty vracáky, které pro motorku moc nejsou, navíc je silnice místy vlhká. I tak se to všem moc líbilo. No a to byla poslední atrakce dnešního dne a my frčíme do Andělské hory a Penzionu Oáza, kde budeme dnes spinkat. Ubytování je luxusní, jídlo dostaneme v blízkém hotelu společně s Radegastem 12°. Na Holbu pak vyrazíme do vedlejší pivnice, kde se také trochu zasekneme.

Ráno 6. července 2011 je rušno a všichni najednou pospíchají. Na snídani se dohodneme, že my se k nim nepřidáme a vklidu zabalíme své věci a pokecáme s majitelem penzionu. Jako první nás na trase čeká kličkovaná v Jeseníkách. Karlova Studánka je doslova přecpaná lidmi a všemožně parkujícími auty. Sotva vyjedeme z města, kličkujeme pro změnu mezi cyklisty. Mozol dneska pořádně pere a tak musíme stavět častěji a doplňovat tekutiny. Než vyrazíme do Orlických hor, zajedeme si do Loučné nad Desnou, kde potřebuje natankovat Pája. Na jednu ho člověk chápe, že se nechce pořád tahat s plnou nádrží, na druhou stranu však u pumpy stavíme jen kvůli němu, protože nechce tankovat s námi. V Rejhoticích odbočujeme na Králiky a míříme na Mladkov. Zde nám poprvé zahapruje navigace u musíme se vracet na odbočku na silnici číslo "311" do Orlických hory. V Bartošovicích, jak později zjišťuji, však opět špatně odbočujeme na "319", která nás vede po rozbitých silničkách na Pustiny. Odtud už zase po kvalitním asfaltu na "310" do Zákoutí, kde stavíme na oběd a nechat odpočinout naše naklepané kosti. S plnými bříšky projíždíme zbytek Orlických hor a pokračujeme směrem na Hořice. Ještě dříve však stavíme na pumpě ve Velkém Vřešťově, protože nám opět vysychají nádrže. Zde konečně i já, poprvé za celou dovolenou, vyndávám teplou vložku z bundy. Škoda, že to přišlo až cestou domu.

V Hořicích projíždíme tamní přírodní závodní okruh a stavíme u věže časoměřičů. Je to domu ještě ranec a tak se domlouváme, že další atrakce jako "Kravín" a "Pekelné doly" necháme na jiné letní dny a volíme nejrychlejší cestu domů. Ostatní řidiči nám jdou vcelku z cesty a tak cesta ubíhá rychle. Pohoda je to i přes Mladou Boleslav, kde na výjezdu na chvilku stavíme. Zde už to každý zná a tak konečně předávám vedení Alfimu. Poslední zastávka je na přeplněné pumpě v Úštěku, kde si málem sám sestřelím při sesedání svůj stroj. Vlastně si jen řekneme "čau a zase někdy ...." a hurá domů. Sotva zaparkuji stroj už volá Rosťa, jestli nejdu na pivko. Po dnešním přesunu však dám přednost sprše a sledování TV z gauče ... jen pro tentokrát!