Expedice na Ukrajinu

Žmulda
19. června - 24. června 2010
 

Úvod

Předmluva : tento cestopis naší expedice má šest kapitol – dní, ale vzhledem k tomu, že se naše skupina dělila do večera třetího dne na dvě podskupiny, budou první tři kapitoly – dny označeny 1,2,3 a znovu 1,2,3 , abychom nestavěli ani jednu skupinu do popředí!

Skupinu první tvořili : Žmulín a už nikdo
Skupinu druhou tvořili : Rosťa a Mára a Honza

ÚVOD Z MÉHO POHLEDU : Přelom zimy a jara 2010

Při jedné z našich mnohých návštěv už ani nevím kterého z restauračních zařízení v Litoměřicích mi Rosťa oznamuje pod návalem dobromyslnosti, že „Letos se jede na Ukrajinu Žmulíne, nechceš jet taky?“ zároveň si však uvědomuje mojí kvalifikaci – na velký motorce jezdím od loňska a předtím jsem se na něčem občas svezl tak maximálně vedle do ulice – takže okamžitě doplňuje , „…ale nevím člověče, jak je to tam s těma silnicemi a jestli to dáš, vole. To by sis asi musel pučit nějaký enduro, abys tam tu tvojí italskou popelnici (rozuměj Ducati Monster S2R) nevočesal vole“. Ještě jsme se chvíli bavili, že by se mohlo zajet do rodiště našich prapředků, protože Rosťova babča pochází od Lucku a moje z Volkova, což je celkem blízko od sebe a tím to uzavírám a zasunuju do kategorie spíš ne, ale co kdyby … Ovšem po nějakém měsíci jedeme s Rosťou, Mončou a Márou nakoupit nějaký cajky do Drážďan a po návratu v restauraci Kasíno přijde na přetřes opět Ukrajina. Mára slibuje, že nakonec má jet i někdo na něčem podobným jako já,tak se když tak trasa přizpůsobí. To už by šlo, říkám si a začínám posléze druhý den studovat mapu, kde zjišťuju, že je Ukrajina přeci jen kapánek větší, než ČR a směrem za Lvov zas tak zábavná cesta není a navíc je Volkov s Luckem asi 400 km od Koločavy, coby původního cíle. Postupně se tedy vzhledem k těmto okolnostem a k tomu, že navíc Rosťa v sobotu ještě brnká kdesi u Hodonína (dalo by se říct, že je to v odborných kruzích celkem slavný kytarista a skladatel), že se rozdělíme a setkáme se v Koločavě.

ÚVOD Z POHLEDU ROSTI : Zima 2010

Při plánování nás bylo až 9 lidí, z čehož jsme měli sice radost, ale zároveň trochu obavy, jak se udržíme pohromadě. Nakonec jsme jeli pouze 3 (+ Žmulda - přisírka až Ukrajinská). Z Litoměřic vlastně jenom 2, páč Jéňa se přidal až v Hodoníně na koncertě 3Sester.

KAPITPLA PRVNÍ : sobota 19.6.2010

Na dnešek mě čeká celkem nudný dálniční přesun trasou Ltm, Pha, Český Těšín, Krakov, Rzeszow. Vyjíždím kolem devátý ráno a po celou cestu mě straší mraky,ale nepromok naštěstí není vůbec potřeba. Zastávky jen na tankování a rychle dál. I díky tomu si zapomínám koupit nějaký čtení, abych se nenudil. Najednou se ocitám v Polsku, kde na pumpě při očumování místních obyvatel sahám po pistoli s naftou a tankuju asi dva litry, než si toho naštěstí všimnu. Můj mechanik Cigi mě po telefonu se smíchem ujišťuje, že to asi pojede, jenom budu víc kouřit. Doředím teda 9-ti litry benzínu a jedu dál. Čoud za sebou nevidím, ale kapánek víc to vibruje. Po dalším tankování už je to fcajku. Za Krakovem končí dálnice a už je to jen z góroda do góroda. Do Řešova dorážím udyndanej kolem šestý a na třetí pokus nacházím hotel, kde se dá motorka zaparkovat aspoň za bránu na hlídaném parkingu. Dám rychlou dezinfekci a vyrážím se mrknout na nedaleký námko, co je tam za kravál.

Překvapuje mě pohled na náměstí plný zahrádek, uprostřed pódium a všude haldy lidí. Projdu centrum, kde se díky soše na pěší zóně dozvídám kdo byl otec polského bluesu, jenom nevím, jestli si Tadeusze Nalepy všimli i jinde ve světě … Pak sednu do jedné ze zahrádek na pizzu a pár piv. Taková light véča … Mezitím probíhá na pódiu vystoupení nějakejch polskejch hitmakerů, protože to natáčí i TV. Jejich muzika mě utvrzuje v tom, že naše hudební scéna není úplně pozadu (vepředu, ale rozhodně taky ne) a nejvíc mě dostává pecka „SMRT DISKOTÉCE“, která je paradoxně v disko rytmu. Pár metrů na hotel a celkem rychle vytuhnu.

KAPITOLA DRUHÁ : neděle 20.6.2010

Biobudíček mě vytahuje už před sedmou z postele. Nejdřív to svádím na cestovní horečku,ale vzápětí však zjišťuju, že se mi chce chcát a mimochodem, venku taky chčije. Vydloubnu ospalky a slezu do jídelny na snídani. Tam bylo všechno, takže sem se musel krotit, abych nesplácal pátý přes devátý (to je stejně super výraz, by mě zajímalo, kdo ho vymyslel) a neřešil cestou ještě trávící problémy. Ještě necelou hoďku čekám na pokoji doufajíce, že pršet přestane, takže začne ještě víc. Smutně natahuju nepromok, v němž na mě zprvu recepční kouká, jako kdybych přijel z nějaký protivirový zásahovky, páč prostě neví. Loučím se a vyrážím směr Lvov. Cestou liják přestává a na hranicích je už skoro sucho. Cestou ale taky končí dobrá cesta a začíná se to podobat okresce v nějaký stavební zkušebně. Střídá se asfalt, vyfrézovanej asfalt a téměř žádnej, nebo děravej asfalt a občas opravujou mostky. Asi tu trochu řádila i voda. Je neděle a v každý obci se ujišťuju, že je to vážně silně věřící národ, protože do kostela šli asi všichni. Vypadalo to jak na Letný před mezinárodním utkáním naší veleslavné fotbalové reprezentace. Na hranicích po asi dvouvteřinový chvilce váhání předjíždím tak kilometrovou kolonu aut, povětšinou narvaných různým tovarem vhodným k byznysu, jako jetý gumy, použitý zahradní i "normální" nábytek apod.. Všímám si i český dodávky s boxerama. Asi jedou na soustředění. Tady trochu podvědomě zrychluju, jinak si celou kolonu neuvědomuju, že mám na hlavě belinu a nasazuju takovej ten výraz jako by nic. Lidi v autech už totiž vypadaj trochu nasraně z čekání. Zastavím před závorou a na vysvětlenou, proč celníci nemakaj, mi z prvního Žigula ve frontě říká nějakej tatík, že hodně pili. Odbavení proběhlo celkem bez problémů a ani nechtěli úplatek, nebo jsem byl tak tupej, že jsem si nevšim, kdy si o něj řekli. Jinak Ducati tam byla celkem exot-tak 3x jsem vysvětloval kde to vyráběj, kakája kubatůra a kakája skórosť a málem i proč to vyráběj. Sklidil jsem i nějakou tu posměšnou poznámku na moje papuče, což byly už kapánek potrhaný návleky k nepromoku. Naštěstí už vypadá počasí slibně,tak se můžu celej odstrojit. Celá ta legrace trvala i tak asi 30 minut. Konečně můžu vyrazit. Už od hranic si silnice udržuje velmi nízkej standart a vydrží to až skoro ke Lvovu. Obchvat už je dobrej a směrem dál na Kyjev se dokonce jedná o pěknou státovku. Jede se dobře. Pomalejší auta a dokonce i kamiony většinou uhejbaj a pokud ve vsi měřej, tak vždycky někdo blikne na upozornění. Jenom bacha zas na auta rychlejší než vy. Občas někdo prolít tak 150+ totálně jak magor co před jízdou vyšňupal lajnu nesmrtelnosti. Tak 40 km za Lvovem odbočuju na Berestečko. Silnice jak roleta a občas past. Můstky jsou taky některý vážně přísný, ale po prvním cvaknutí na doraz si už dávám bacha. Podél sem tam uprostřed ničeho stojí hlouček lidí čekajících na Bus.

Všude jenom rovina až kam už ani nevidím. Moje trasa je asi 30 km rovně, pak křižovatka a dalších 25 km zas rovně. Podél silnice se pasou neuvázaný krávy, který na ní občas vylezou, aby tam položily pěknej vdolek, holky šikovný. Zatím jsem ještě překvapenej, jak to tu žije. Z Berestečka do Demydivky, pak zpátky asi 3 km, páč jsem přejel odbočku. Vzhledem k tomu, jak silnice do Volkova vypadá, se není ani čemu divit. Je to "dlážděná" zvlněná cesta vymazaná bahnem a kravincem, na který by asi zakopnul i kamzík. Na Monsteru se to dáj jet na 1, výjimečně na 2, pak brzdy před dírama, vidle na doraz a zase 1. Po 10-ti km nacházím Vovkovyi (Volkov) a hledám domek, kde bydlela moje babča.

Popisu jich odpovídá několik, tak volám tetě, který byly tehdy asi 4 roky…Ta mě přiblíží, ale stejně to není jistý, takže navazuju kontakt s domorodci. Byli vstřícní a vytáhli mi z jednoho domku i bábušku pamětnici, která si sice rozvzpomněla, ale odkázala mě na domek na "hlavní třídě", kde měl děda holičství. Pak se chudinka při vzpomínce na dobu válečnou rozbrečela a už jen povídala, že to bylo tenkrát doba zlá. Poděkuju a jdu ještě obcházet ves. Celou dobu mě pozoruje partička místních hormonek, jelikož jsem zde týpek málo vídaný. Naproti škole mi další obyvatelka poradí jinou pamětnici, která taky umí docela česky. Ta říká, že má rodinu v Mostě, co za ní občas jezdí. Společně mi slibujou, že všechno zjistí, případně nafotí a pošlou poštou. Od místní omladiny se dozvídám, že jsou ve vsi asi tři počítače a holky si nejsou jistý s jejich ovládáním, tak budu čekat spíš dopis. Občas sprchne a hřmí, tak se loučím, děkuju a odjíždím směr Dubno, kde si hledám hotel. Je to asi dalších 30 km dlážděného tankodromu. Mám pocit, že už se mi dělá v pytlíku šlehačka a z Monstříka vypadaj všechny šroubky. Hotel najdu hned. Betonovej fešák hotel Dubno. Parkování za vratama-super. Cena velmi přijatelná. Venku dochází ke kontaktu s místním motorkářem od kterého se dozvídám, že mě potkal na začátku města z protisměru, tak to otočil a jel stíhací jízdu za cizincem, aby si prohlídl velkomašinu. Tady je 800ccm mýho prcka věc nevídaná, tak ho musím i svézt. Na oplátku mi ukáže funkční bankomat a stanoviště místního finančníka, který jak ráno zjistím, je obtloustlej kofr s podprdelníkem na lavičce a u něj mladík s moudrým pohledem co mu dělá ochranku. Vymění mi Dolary a jako každej s kým tu mluvím se ptá na cíl mé cesty. Hodím si věci na pokoj a jdu na véču. V hotelový restauraci slaví nějaká rodina křtiny, což je super. Každej večer kultura a nebudu se aspoň u jídla nudit. Pozoruju, jak si rozjeli soukromou diskošku. U třetího piva už je u mě kmotr mimča a nabízí na talířku s nakrájenou zeleninou vodku. Kopnu jí do sebe, za což sklidím pochvalu. Následuje střih a po několikáté návštěvě mého stolu kmotrem už sedím uprostřed rodiny a vyprávím odkud jsem a kam ještě jedu, což prokládáme tancem a vodkami. Touhle dobou už jedou i na popík spíš kozáčka. Další střih a s mladším jádrem rodiny odjíždíme na diskotéku kamsi do lesů.Ve městě se prý smí pařit jen do 23:00, tak to maj takhle trochu roztahaný. Aspoň můžou dělat bordel, čehož plně využívaj. V klubu stojí 0,7l flaška místní vodky, která je ale mimochodem lepší než třeba Finská, asi 120 Kč. Na parketu koberec a dosáhnu na strop. Hajzl je latrína venku. Jako výzdobu světelný hadi a diskokoule. Jinej svět. Muzika docela dobrá a holky většinou pěkný. Při pohledu na naší unavenou partičku a čas dlouho po půlnoci sedám na taxík a mizím na hotel. Tak 6 km za 60 Kč. Super cena. Jenom jel ještě hůř, než vyhlášení Egypťani.

KAPITOLA TŘETÍ : pondělí 21.6.2010

Dneska se už od rána těším na zbytek výpravy. Nejsem zrovna typ samotáře i když je pravda,že mě občas lidi serou. Odpoledne už bych ale rád viděl známé tváře. Vyrážím bez snídaně. S ní by to asi nešlo. Čeká mě necelých 400 km do Koločavy, kde je na "Četnické stanici" místo našeho srazu. Kousek za Dubnem mě mile překvapí nová dálnice. Ta tak po necelý hodině jízdy končí a v nějaké vsi nakupuju v místním magazínu půlku chleba, kus salámu (nic z toho v menším balení neměli) a Colu.

Nahážu něco do sebe a vyrážím dál. Ve Lvově trochu zakufruju. Na čtyřproudovce to nedaleko od centra otáčím na čtyřproudovce přes dvojitou čáru a vracím se na obchvat. Tam už se chytám dle mapy a správnejch cedulí svého směru. Zapomněl jsem totiž napsat, že již od Ukrajinských hranic končí nejenom dobrá silnice, ale taky možnosti mé navigace a dle TomTomových map jedu neustále po lese. Ten krám nezná ani hlavní tah mezi Lvovem a Kyjevem. Ještě, že jsme se učili azbucky a můžu číst cedule a v mapě zde koupené. Silnice na Užhorod pokračuje v dosavadní rovinatosti až po Stryi. Tady zajíždím do centra a dávám ve výborným bufáči dokonalý červenej boršč a místní verzi boloňskejch lazání. Už se cítím nedaleko dnešního cíle a únava po včerejším večírku ze mě dávno vyprchala, tak nasedám na prcka a pokračuju v krasojízdě. Pár km za Stryjem se začíná silnice vlnit a za chviličku je z toho dokonalá mototrasa. Taková odměna za všechny ty dlouhý roviny. Odměnil jsem se ovšem i sám a přejíždím odbočku v „Nižny Vorota“ u který byla stanice četníků a ty za to můžou, protože jsem dělal, že tam nejsem aby mě nestavěli natolik, až jsem si svojí minelu o cca 25 km dál, kde ve Svaljavě konečně sjíždím a hledám v mapě náhradní trasu. Zpátky se vracet nehodlám, protože jsem navzdory všem vyčteným zkušenostem nezaplatil místnímu četnictvu zatím ani hřivnu. Trasa zní směr Chust přes Dovhe, Lypchu, Nyzhnye Selysche a nahoru na Koločavu. Do týhle chvíle se místní komunikace jenom zdokonalovaly v děrování povrchu a někde byla stržená krajnice, ale tak maximálně do půlky silnice. Jednou si mě vzaly málem dvě krávy mezi sebe, tak sem jednu musel plácnout za ucho, aby mi holky nezařadily zpátečku. Klakson, ani randál vytočeného motoru je totiž nerozhodí a jdou furt jak krávy … Teď ale v Selyši nastává chvíle endura. Na konci vesnice končí i silnice a do celkem prudkého kopečka pokračuje už je šutrvég, na jehož začátku mě postávající chlapeček ujistil, že je to opravdu normální silnice do Koločavy.

Podobnou máme u nás na Lovoš, jenom na ní není tolik šutrů. Při bublající jedničce jsem rád, že mě ještě nenapadlo vyměnit prcka za Monster S4R, protože ten by mě tu asi vzteky shodil. Nepřejíždím ale žádnou horu a za chvilku mám vrcholek za sebou a sjíždím už celkem po rovině na asfaltku. "Tak to by bylo, teď natankuju támhle u toho bolševika, protože jiná pumpa už tu nebude a za chvíli jsem v Koločavě" říkám si, ale není to pravda! Dole ve vsi poté míjím celkem moderní pumpu u které bych nemusel stát při tankování v louži benzínu a podél přehrady opět jedu po šutrech asi 10 km. Nakonec jsem se ale dodrncal do cíle a Četnickou stanici nacházím celkem brzy.

Dorazil jsem ještě před druhou skupinou, což mě celkem překvapuje a zatímco volám Márovi, tahá mě bábuška za rukáv, že má naproti levné ubytování. Je mi pak trochu líto, že jsem na ní mávnul jak na psa, ale trochu mi rušila Márův výklad „…že se mu vybíjí telefon, jsou v Mukačevu a že měli malou nehodu a policajti, basa a pokuta, ale že dorazej“. Na zahrádce u hospody sedí majitel Valerij. Ten se ptá odkud že jsem přijel, kde jsem všude jezdil a kolik zaplatil na pokutách. Mému výběru trasy se směje a zbytku už jen diví a poradí mi, abych dal vědět klukům, že přes Nižny Vorota se jede mnohem líp, což ale jak se později dozvídám nikdo nečetl …

DEN PRVNÍ : 19.6.2010

Hlavní skupina se během dne vydává nejrychlejší cestou směr Hodonín. Tam se k nim na koncertě 3Sester přidává třetí člen Jéňa. Chlapci na uvítanou řádně popijí. Hitem večera je tématicky Zelená, kterou skopčáci pod odborným názvem Pfepferminth Liquer pijou na chuť a dobré trávení, kdežto v Čechách je zvykem do sebe nalít co největší množství a pak trpět. Poté se všichni nechají na hotelu pod otevřeným oknem svorně vopíchat (od komárů).

DEN DRUHÝ : 20.6.2010

Ráno s mírným „hedejkem“ pak vyrážejí směr SR – Tatry. Cesta super, počasí ještě lepší. Žranice v Harley Pubu ve Vrútkách. Dobrý to bylo-opět nezklamaly. V Tatrách se ubytovávají v Tatranské Lomnici – penzión ZORA. Po kraťoučké procházce do hospůdky utrácejí první Eura za „chlast a žrádlo“.

DEN TŘETÍ : 21.6.2010

V pondělí ráno vyjíždějí směr Ukrajina. "V Koločavě jsme coby dup" mysleli si … Původní trasu si naplánovali přes přechod Vyšné Nemecké u Užhorodu,leč tam ukrajinským celníkům nedorazila do přístrojů elektřina,takže byl přechod uzavřen a chlapci museli přes Ubľu. Čára-Slováci vpoho. Ukrajinští sráči chtějí 5 Eur za každého. Prej něbudě probléma. To nebylo, ale 5-éček v háji. Uhánějí cestou necestou a najednou prásk! Mára čumí okolo, díky čemuž si všímá nepochopitelně umístěné STOP-ky, která je asi 4 m za reklamní cedulí od benzínky a asi 4 m vysoko, kam se nikdo normálně ani nedívá. Navíc hlavní je moudře ta okrska, co se napojuje na tu rovnou, po níž chlapci přijíždějí.

Následně vypadá akce asi takhle : Mára,který již ví bere za brzdu. Jéňa, který ještě neví, brzdit nestíhá a před zraky policie defloruje padákem Márovo pravej kufr z nějž letěj spodky do škarpy a Rosťa, kterej ani netuší, prolítne ještě víc vpravo-již po chodníku a STOP-ku ani nestíhá dodržet (paradoxně jeho počínání si nikdo ani nevšiml). Policisti : "što éto??? ... vy píli!!!". Chlapci odvětí, že nic a policisti jim opáčí, že střízlivej by to přece neudělal. Na to provinilci odpoví, že oni bohužel jo, že oni v pohodě … Po vyhrůžce, že na ně čeká 1/2 roku ťurmy, což je asi místní obdoba vazby, souhlasí s bumážkou a 60 Eur a 100 Kč to zpravilo. Měli za sebou asi 300 km, čekalo je dalších 200 a Rosťa chtěl poprvé domů. Ve městě-obci Mukačevo (velikostí město-silnicí obec) je kontaktuje místní četnictvo za špatné odbočení k pumpě. Chtěli 300 Hřiven (cca 900 Kč) za každého. Oni, že NE, tak prej súd a vjaznica.

Rosťu odtáhli do vedlejší místnosti a pokoušeli se ho trochu vydeptat. Na to jim odvětí, že „pro mě je 300 Hřiven kaňéc kanikul vole“ což je rozesmálo a dali teda všichni po stovce (300 Kč). Už to vypadalo dobře a najednou za klukama cestou k motorkám začnou řvát kdě ďéněg a že si z nich jako dělaj prdel. Pak vše pochopili. Mára ty prachy ze stolu uplatitelům sebral v domění, že jsou jeho. Docela dobrý. Pak následovala řiťocesta do Koločavy a Rosťa chtěl opět domů. Ještě, že na morálku dohlížel Mára, díky němuž Žmulín nezůstal další den sám. Do Koločavy dorážejí kolem osmý. Mára se jde zeptat k baru co a jak. Toho zahlídne z pokoje přicházející Žmulín a radostně ho poplácává po ramenou. Zaparkujou motorky do dvora, odnosej věci na cimru a zasedávaj na terásku, kde si vyprávěj zážitky. První skupina má již třetí večer kulturu, poněvadž uvnitř hrají místní čerti ve složení barabán, garmóška a skřipky, takový ty lidový pidliky pro skupinu Švýcarů. Trochu se ochlazuje a ke konci jejich vystoupení se všichni stěhují dovnitř, kde začnou s ochutnávkou místní pálenky. Což je špiritus a nějakej sirup. Tohle byla tušim malinovka.

DEN ČTVRTÝ : 22.6.2010

Konečně normální ráníčko. Postupně se budíme za změti chlapáckejch pazvuků a provádíme ranní hygienu, což vyžaduje určitou synchronizaci, neb záchod i sprcha je po jednom kuse pro celé patro. Naštěstí jsme večer snědli a vypili samý dobrý věci, takže nedochází k žádné krizovce a pomalu se jeden po druhém došouníme ke snídani. Zelenina, špek a omeleta. Pro náš aktuální stav nemá tenhle jídelníček chybu.

S Valeriovou pomocí, Rosťovou invencí, Honzovym „..jasně, ale dal bych možná trochu endurka“ a Márovou mapou, dáváme dohromady trasu směr Slovensko, na které bychom se vyhnuli všem četníkům podél hlavních tahů a pokud možno i Užhorodu. Nabáglujeme, zaplatíme vzhledem ke vší tý parádě směšnou částku za pobyt na stanici, rozloučíme se s panem domácím a vyrážíme směr Siněvirské jezero. Odbočku jsme trefili až napodruhý - teda my tři, protože Rosťa zůstal stát na silnici a s mírně neslušným ohodnocením naší navigace nám vysvětlil kudy tedy. Další odbočka už byla ta pravá a po zaplacení stoupáme po celkem prudké silničce nahoru k jezeru. Cestou nám svým počínáním vysvětlí nějakej týpek, že místní pohled na označení SUV znamená spíš Sakra Uhni Vole, takže jeho poloterénní vzorek zůstává cestou dolů čistý a někteří z nás se nahoru sápou v krajnici. Nafotíme se u jezera, zakoupíme ve stánku u vyhlídkový terasy nějaký ty zásadní suvenýry z cest a v občerstvení vedle dřevěného hotýlku dáme limošku. Děvočka ve stánku se evidentně před cizinci stydí. Asi jsou z nás po těch pár dnech náramný fešáci. Zvedačka, mávačka, v mém podání nejpomalejší sjezd z celé skupiny dolů na silnici, po které se vracíme pár km k odbočce na Nižni Vorota a je to tady. Pro mě premiéra, ale kluci už jsou po svých zkušenostech vyloženě nasraný. Na hlavní silnici u Nižni Vorota nás staví četník a s podroušeným výrazem se ptá „Vy píli?“. Asi si chtěl porovnat z koho z nás to eventuelně táhne víc, ale zmáklý to moc neměl, protože třeba po mě ani nechtěl, abych si u toho sundal blembák a nesedí mu vůně čokolády, kterou jsem právě zdlábnul na benzínce. Mára striktně vyžaduje oficiální chlastometr, takže toho obešel a Jeník za mnou naštvaně houknul, že nepil, takže to floutek tentokrát vzdává a my pokračujeme. Možná tenhle vopruz mohl za naše další navigační pochybení. Původně totiž měla naše trasa vést podél státovky na Poljanu, pak na Perečin a Ubľu. Místo toho jsme zapomněli jednou odbočit a za Ždenievem se někde v obci Zbiny, nebo Naškivci domlouváme, že to tedy vezmem už vrchem. A to byla chyba! V Roztoce následuje další chyba a na Volosjanku jedeme přes Tichij. Po chvilce totiž začíná hrubá šotolina, takže mávám klukům, ať se na endurech neprděj za mnou a frčej za Márou napřed. Do kopce to bylo docela dobrý, jen jsem musel jet prostě pomalejš, abych něco neurval. Nahoře se scházíme a konstatujeme, že přírodu tu maj vážně nádhernou. Všichni se jenom trochu smějeme svodidlům, jejichž účel u takovýhle cesty nikdo z nás nechápe.

“Žmulíne,tady jsi na Ducati asi první“, slyším od všech třech a já si taky myslím, proč jsem pitomec nejel jinudy. Dál už to vypadá dobře, říkáme si a jedeme vstříc dalšímu překvapení. Po pár bahnitejch loužích začíná jíloviště úplný. Asi jarní přívaláky. Kluci už jsou zase přede mnou. Ještě vidím, jak si přede mnou Rosťa za jízdy prohlíží vlastní zadní kolo, což podle nohou do praku evidentně nechtěl a už si to šinu sám po hřebeni a následně po bahnitý sjezdovce. Tady už se chvilkama kloužu brzdíc motorem a nohama na zemi a už jen doufám, že se to nerozjede moc. Rád bych si tuhle „silnici“ vyfotil, ale to bych pak musel dát kus dolů pěšky pro Monstřika. V jednom z nejprudších míst potkávám poválečný ZIL a děkuju bohu, že mě nechal jet v protisměru. Za minutku už vidim pod sebou Rosťu, kterýmu ZIL společně s přírodou přikázali cestu trochu obtížnější, jak se otáčí do původního směru okolo neprůjezdného rybníčku uprostřed cesty. Kousek za ním už na nás čeká i zbytek výpravy. Jeník na Ténéré je nadšený, Mára na V-Stromu konstatuje, že super, ale asi by to chtělo jet na něčem lehčím a Rosťa na Transalpu konstatuje že dobrý, ale trochu držkuje, že ho bolej hnáty, což má ale z toho svýho věčnýho tancování. Já s Monsterem na tuhle cestu evidentně nepatřim a přemýšlím, jak by mi slušel Moto Morini Scrambler. Následuje mírné klesání stále ještě po brajglu do Volosjanky, na kterém mi ještě Honza při předjíždění potupně hodí decku břečky pod zvedlý plexi a přijíždíme k návěští, jak na dálnici. Místní silničáři by měli dostat stokorunáčku za své vtípky. Na hranici už to máme kousek a začíná nám silně kručet, tak stavíme na obídek v nějakym restoránu uprostřed Velkýho Běreznýho a v reakci na vysoce aktivní personál objednáváme skoro všichni to samé. Nakonec to je i docela dobrý. Ještě kávička, doutníček a za pár minut už si nás očuchává sympatickej policejní vlčák na hranici. Jak zjišťuji, tak tady jsou průjezdní „poplatky“ vážně běžný. Ukrajinský uniformy jsou sviňáčci a zatím na ně není bič. Po půlhodině opruzování na hranicích už se ale s úsměvem šinem po Slovači směr Zemplínská Šírava. Navigace již má i mapové podklady a šipka nás vede směr Kaluža, kde jsem byl na škole v přírodě, takže jsem si nemohl nechat ujít to po tolika letech prohlídnout. Nakonec nacházíme u silnice penzion Koliba a mě stačí podívat se na ten paneláček z okna. Z obavy před přímým kontaktem v manželských postelích bereme patrové pokoje. Venku pěkně fučí, voda v jezeře je studená už od pohledu a pláž prázdná, takže nikoho venkovní koupel ani nenapadá a po sprše na pokoji následuje program Koliba, jenž se po večeři nese tentokrát v duchu Spišské Borovičky, která nám samou radostí nestačí a po zavíračce restaurace ještě otevíráme (Rosťa si začal) lahvinky ukrajinských likérů. Další informace už jsou mírně nepřesné, ale moc už jich nebylo ...

DEN PÁTÝ : 23.6.2010

Klasický ráno jak na táboře. Různě na sebe ťukáme a dáváme dohromady útržky včerejšího večera. Rosťa konstatuje, že jsme vypili jeho likér pro Monču, načež mu Honza daruje lahev toho samého ve větším balení. Utratil totiž před hranicema poslední hřivny za lahve, kterým musela část výstroje ustoupit z kufru ven pod pavouka … Klobáska ke snídani dole v nálevně přijde vhod. Postupně se posbíráme, navlíknem do hadrů a rozmotáme motorky z řetězů. Trasa zní : směr POPRAD. Pár kiláků před ním dáváme v motorestu segedín a loučíme se rovnou s Jeníkem. Ten se odděluje a míří za svou rodinou kamsi do Horních Uher, neboli hloubi Slovenska. U oběda ještě volám Kubrtovi, že budem večer kousek od Rožnova, ať si kouká na nás udělat čas. Ten mi při dalším telefonátu napráská, že s ním za námi přijede i náš Litoměřický spoluobčan Matra, čímž mu zkazí překvapení. KEŽMAROK - Rosťa zde navštěvuje hrob svého spolužáka, který to bohužel zabalil až moc brzo. Neví, kde ho má hledat, když mu najednou padne do očí hrob jeho jmenovce, načež se otočí a Puroš leží přímo naproti. To byla hustá náhoda. Janko, Cermanů se nezbavíš ani po smrti. Dal navštěvujeme Tatranskou Lomnici, kde si Mára zapomněl cestou na UK ledviňák a místní uklizečky nevěděly co to je, tak se neztratil. Pak už míříme na Zakopané v Polsku a objíždíme Tatry „vrchem“. Trasa tam byla moc pěkná, ale samo Zakopané bylo pěkně zajebané hustym provozem, tak už dál odmítáme poskakovat v koloně a mizíme směr Čadca, ke který vede shora od Oravy úsek nádherný nový točitý silnice, kam si to jezděj dávat asi i domorodci, jak jsem vypozoroval podle rozdivočelý M3, která vylítla z jedný zatáčky trochu bokem. Dál už nás čeká jen Makov a sjezd do Bečvy. Zapíchnem to před Zavadilkou a za chvíli už do sebe cpeme svíčkovou, guláš apod ... Po informaci,že je zavíračka v deset, zůstáváme v kempu naproti, kde máme i domluvený ubytování. Já nevydržím a jedu do Rožnova na benzínku motorku aspoň ostříknout wapkou. Za chvíli jsem zpátky v kempu, kde už nacházím parťáky v hospodě. Tamní výčepní si navíc pamatuje Máru „od minule“, tak posedáváme do rána. Během večera doráží i Kubrt s Matrou. Hitem dnešního dýchánku je RUM.

DEN POSLEDNÍ : 24.6.2010 – Domů!

Rosťa vstává jako první. Nepil RUM. Já s Márou se trochu šklebíme. Snídaně proběhne ve stravovacím zařízení patřícím do kempu. Vypadá to jak ve školní jídelně, takže se tam Rosťa cítí jako doma. Postupně se sjedem na pumpě v Rožnově, prohlídnem si naleštěný GéeSo tankujícího párečku, který asi v životě neviděl hlínu a vyrážíme. Rosťa pro dnešek vystřídal Máru ve funkci navigátora a vymyslel návrat středem Moravy, takže jedem po hlavní na Olmik a Prostějov, kde sjíždíme a dál už je to jedna velká paráda. Malej provoz a kvalitní silnice se spoustou zatáček. Dáme to po Žďár n/Sáz. a u Jihlavy najíždíme na dálnici. Je toho za námi přeci jenom dost a je už odpoledne. Za Prahou Rosťa se slovy, že mu není úplně nejlíp a jede napřed. Asi ho dostal ten včerejší dobře uleželej gulášek … Já u mekáče ladím postavu sendvičem a Mára si zas vylepšuje plíce dneska asi desátym doutníčkem a jedem dom. Ještě vypucujem stroje u Tůmů, dáme kávu a tím to doopravdy končí.

První skupina najela necelý tři tisíce a druhá o trochu míň. Hlavní je, že všechno dobře dopadlo a vyšlo počasí.