Tak po roce se opět dáváme dohromady a vyrážíme na dovču. A máme nového parťáka, který to vlastně celé spunktoval. Ve středu před odjezdem se scházíme u pivka a snažíme se plánovat trasu. Po krátké debatě však dostává přednost operativní plánovaní dle předchozího dojezdu. Hlavním cílem je dobití Dukly kam se Rosťa zatím ani na tři pokusy ještě nedostal. Start je naplánován na pátek, ale vzhledem k pracovní povinnostem a počasí vše odkládáme až na sobotu. V pátek je přesto oficielní zahájení v hospůdce "U Petříků", kde se se všemi loučíme. Po zdravém a nutném spánku vyrážíme 29.7.2006 v 11 hod tradičně od benzínové pumpy AGIP v Litoměřicích ve složení :

První trasa vede směrem na Úštěk a Zahrádky, kde všechny předjíždím a zastavuji. Stačilo těchto 34 km, abych pochopil spolu s píchavou bolestí v koleni, že je nesmysl pokračovat v cestě pouze v džínách. Probíhá rychlá dohoda, kluci pokračují přes Doksy do Obory, kde na mě čekají u místního rybníku. Já se raketovým tempem točím do garáže pro pořádné kalhoty a boty. Po návratu se pouštíme do domácích řízků. Po malé svačince pokračujeme směrem Bakov n.J., Sobotku, Novou Paku, Trutnov a zastavujeme až na prohlídku skal v Adršpachu. Tam nás děsí zatažená obloha a zvuk hromů. Usedáme proto rychle na stroje, ale již po pár kilometrech nás začíná zkrápět déšť. Záchranou je až pumpa před Broumovem, kde čekáme na Páju, který nerozvážně vyrazil také v džínách a musel se nasoukat do pláštěnky. Pouštíme se do zbytku řízků a čekáme až příval vody opadne. Do Otovic je to již jenom kousek a dojíždíme i za mírného mrholení. Tam se ubytováváme u bratránka Rosťi a vyrážíme do místní hospůdky na řezaného Primátora. Je to motorkářská rodina a tak je povídání zajímavé.

Po probuzení 30.7.2006 nás čeká snídaně na zahradě a Rosťa stíhá obhlídku míst, kde trávil své mládí. Pak bez problémů přejíždíme polské hranice a pokračujeme směrem na Klodzko. Cesta vede v krásném sevření Orlických hor a Jeseníků. Po průjezdu hraničního přechodu u Králíků nám Pája předvádí své první vystoupení. Při zastavení zapomíná nohy na stupačkách a i se svým strojem se ubírá k zemi. To celé sleduji ve zpětném zrcátku a nakonec musím tomu nešťastníkovi přispěchat na pomoc. Společně vracíme Pegásko do přirozenější polohy. Celou situací byl tak zaskočen Rosťa, že vše jen s úsměvem pozoruje z povzdáli a zapomíná fotit. Tím byla vlastně obnovena soutěž o "vozemboucha roku" a Pája se také stává jejím vítězem. Pak již poklidnou jízdou dojíždíme do Moravské Třebové, kde nás Rosťa dovádí ke škole kde studoval. Po krátké exkurzi zajíždíme k hospůdce v centru a usedáme k TV kde hodláme shlédnout závod F1. Tam si Pája, zřejmě rozrušen předchozí události, nalévá pivo z lahve do sklenky a pak se s naprostou samozřejmostí chytá lahve a pouští se do konzumace nealka. Po závodě pokračujeme přes Boskovice do Sloupu, kde si dáváme oběd. Po obědě dojíždíme do blízké vesničky Suchdol, kde budujeme základnu u "Kůti", Rosti kamaráda ze školy. Po zaparkování motorek jsme pozváni do místní hasičárny, kde máme čest zúčastnit se dopíjení sudu místního piva Černá hora po pouti. K pohostinnosti patřilo také opečené maso a panák Absintu. Před usnutím ještě probíhá lov na sršně.

Včerejší hýření nás drží déle ve spacácích, ale dobrá snídaně 31.7.2006 nás opět postavila na nohy. Ranní procházku na místní nově postavenou rozhlednu jsme vzhledem k potemnělé obloze zrušili a vydáváme se na další cestu. Ta vede do Prostějova a pak po dálnici na Olomouc. Počasí se lepší a cesta na hranice utíká rychle. Za Rožnovem nás trochu trápí kamiony, ale nakonec si zatáčky před Makovem pěkně užijeme. Za hranicemi opět stavíme a Rosťa mění peníze. Přes Bytču pokračujeme na Žilinu. Ta je prošpikovaná uzavírkami a omezeními z důvodu stavby dálnice. V tom zmatku a spoustě prachu se nám ztrácí Rosťa. Naštěstí se setkáváme na první pumpě za Žilinou. Popojíždíme do Vrútek a tam stavíme na oběd v Harley clubu. Bohužel nás opět potkává deštivé počasí a tak se posezení řádně protahuje. Seznamujeme se aspoň s partičkou dvou pražáku (Ondra a Jirka) na Hondičkách. Pokecáme u Birela a pak pokračujeme společně dál v cestě. Krátce se zastavujeme na odpočívadle v Dechtárech a pouť končíme v Liptovském Mikuláši kde objevujeme hotel Bocian (noc v apartmánu 390 Sk). Probíhá rychlá klasická dovolenková večeře, to znamená fazole a taxíkem vyrážíme do centra. Na náměstí usedáme na zahrádku a popíjíme Bernarda. Po našem vyhazovu přemlouváme na pumpě taxikáře a ten nás všech pět feldou odváží zpátky do hotelu. Tam si dáváme ještě jednoho Zlatého bažanta a usínáme.

Ráno 1.8.2006 vaříme kávu a probíhá kompletní očista. Po poradě jedeme tankovat. Já doprovázím Rosťu na obhlídku místní VŠ, kterou také prošel a zastavujeme se ještě u vodního kanálu a sledujeme trénink slalomářů. Počasí nevypadá dobře, ale přesto míříme do Prybiliny. Tam však otáčíme stroje, protože Tatry nás v dešti nelákají. Při nájezdu na dálnici však Rosťa dělá chybu (plete si Poprad se Žilinou) a vzhledem k absenci nějaké sjezdu děláme ještě jedno kolečko do Liptovského Mikuláše. Další naše kroky vedou do Popradu, kde něco pojíme v hospůdce U Alfonse. Nad mapou pak plánujeme ještě společnou cestu na Spišský hrad. Parkoviště je doslova narvané a po pár fotkách se loučíme s pražáky a pokračujeme po naprosto opuštěné cestě přes Branisko (všichni využívají nový tunel). V Prešově to lámeme na Svidník a Rosťa konečně dobývá Duklu! Na hřbitově pak nalézá hrob bratra svého dědy, který se účastnil bojů v této oblasti a padl.

Od pomníku míříme starou cestou kolem "Přírodního vojenského muzea" a zjišťujeme jak hluboce je okolí vystavené techniky opět zanedbané. Na konci cesty pak narážíme na propadlou silnici a pro Hayabusu přichází opravdová terénní vložka. U známého pomníku "Taran" zabočujeme na Kapišovou a míříme k "Údolí smrti". Tam proběhla prohlídka techniky a vracíme se do Svidníku. U místní pumpy se při občerstvení ptáme po nějakém ubytování. Nic zajímavého nenalézáme a tak pokračujeme dále na Bardějov. Cestou nás zaskakují "getha" u silnice (osazenstvo je snad jasné). Nikdo, ale nenachází odvahu zastavit a vše nafotit. Bardějov je velké město, ale ubytovat se někde s motorkou je problém. I přes pomoc místního taxikáře, dáváme přednost pokračování v cestě. Za šera, mrholení, s prázdnými nádržemi a předtuchou noční etapy, kterou straším Rosťu dojíždíme do Lubovnianských kúpelí a tam nacházíme parádní penziónek Silvia, s příjemnou obsluhou a čapovaným pivem nám známé značky Topvar. Ubytováni jsme sice až ve třetím patře, ale pokoj je na prosto luxusní. Po rychlém nastěhování a zakrytí motorek plachtou usedáme do restaurace a užíváme si pohody. Na závěr si dáváme vodečku a s plnými pulitry a pet-flaškou míříme na pokoj. Tam se u kartiček dorážíme.

Na dnešek 2.8.2006 byla plánovaná pouze kratičká etapa přes Vysoké Tatry a ubytování na začátku Nízkých Tater. Proto jsme neodmítli, když nám byla nabídnuta v penzionu snídaně. Klobáska byla výborná, jen Pájovi nechutnalo. Pak už jen snést všechny věci, nabalit na motorky a vyrážíme dál. Já ihned přepíná na rezervu a čekám kam dojedu. Po příjezdu na křižovatku však nevidíme v zrcátku Páju. Nastává jeho den! Otáčíme se a vracíme se zpět. Nalézáme Páju, jak běhá po silnici a sbírá všechny své věci rozhozené po silnici. Po vypnutí motorů se nám dostává vysvětlení, že mu za jízdy uletěl kufr. Když je všechno na svém místě provede Rosťa rutinní kontrolu a zjišťuje, že Pája kufr opět špatně uchytil, naštěstí se vše dá rychle a jednoduše napravit. Na výpary pak dojíždíme k pumpě před Starou Lubovňou. Tankování nám zpříjemňuje výhled na hrad. Další cestu nám opět znechucují kamiony a jejich neohleduplný styl jízdy. Jeden se dokonce rozhodne se mnou závodit, znemožní mi předjetí a ze 120 km/h musím prudce brzdit před protijedoucím vozidlem. V další vesnici pro změnu zjišťujeme, že slovenští řidiči neumějí před odbočováním blikat. Naštěstí vše končí bez nehody, jen výhružnou gestikulací. Ze Spišské Belé pak míříme na Tatranskou Lomnici, kde míjíme velké množství polomů způsobených loňským orkánem. Hodně se fotí a tak vlastně každý jede víceméně sám. Vypadá to opravdu dost děsivě. Návštěva Štrpského plesa je velice krátká, počasí se opět horší a v Podbanské už silně prší. Po projetí Pribyliny se obloha trhá a vylézá sluníčko. Střetávám se s Rosťou na pumpě v Liptovském Hrádku, kde čekáme na Páju. Ten však nejede a tak jdu zkontrolovat mobil. Nacházím zprávu, že Pája dojel - praskl řetěz. Co se dá dělat. Sedá se na stroje jedeme zpět k Pribylině.

Ukazuje se, že sms-ka nelhala. Odtlačíme motorku z cesty a začíná se rozebírat. Beru řetěz, malé kolečko a vyrážím s Rosťou směr město nějak vyřešit problém. Naštěstí podle informace z pumpy nacházíme malou prodejničku a šikovného maníka, který slibuje, že se nám pokusí pomoci. Jak řekl tak udělal a my si jedeme za dvě hodiny pro novou spojku na řetěz. Rosťa tam navíc dostává nabídku na odkoupení Hayabusy, odmítá. Pak se zapojí do díla opět Pája za asistence Rosťi. Třetí by se už jen motal a tak jen z povzdálí radím a funguje to. Zajíždíme ještě jednou do servisu, kde necháme vše řádně překontrolovat. Dnešní pouť končíme v Penziónu Radovica u Malužiny. K velkému překvapení obsluha poznává Rosťu, který tu byl loni. Aspoň je vše jednoduší, motorky putují do dvora a mi po rychlém ubytování konečně usedáme k pivku za příjemné obsluhy hostinské Zuzky. Pája se pouští do halušek a statečně se s nimi pere. Při jídle dostáváme instrukce k místnímu vystavenému mučidlu zvanému "dereš". Pak společně s místním kuchařem sledujeme zápas Ligy mistrů mezi Ružomberokom a švédským Djurgaardenem. I my jsme byli potěšení výhrou domácích 3:1. Večer končíme opět s pet-flaškou a kartami na pokoji.

3.8.2006 Po večerní bujaré zábavě si trochu přispíme, ale na snídani dorážíme včas. Obložená mísa není žádné ryto, ale na ranní podráždění žaludku stačí. Pak se dozvídáme, že před dvěma roky zde byla okradena partička němců. Tak jsme se již nezdržovali a vyrážíme na další cestu. Opět se mi daří zařídit si pakárnu, když nepostřehnu, že mám najeto o 70 km více než Pája a tudíž jsem řádně odlehčil svojí nádrži (maximální dojezd při šetrné jízdě 230 km na plnou nádrž). Průjez Nízkých Tater si tak nemohu řádně vychutnat. I tak lehce rozpoznávám tábořiště Freeboys z roku 1997 u vesničky Jarabá. Pak již jen lechtám plyn a vyhlížím pumpu. Oddechnu si až u Skalice. Moje nadšení je ovšem předčasné, protože informační cedule o pumpě je matoucí, ta je již léta zrušená. Nakonec to přeci jen zvládám a dojíždím do Ondreje nad Hronom. Po dotazu zdejší obsluhy na další pumpu (19 km) radši čekám, než bude pumpa otevřena. Mezitím mě dojíždí Pája a i on radši míří ke stojanu. Oba pak míříme směrem k Bánské Bystrici, kde na nás má u první pumpy čekat Rosťa. Pumpu nalézáme bez problému, ale Rosťa je pryč. Jak se dozvídáme z telefonátu, byl zde obtěžován místním pobudou a pokračoval v cestě za město. Průjezd Banskou Bystricí a nalezení správného nájezdu na dálnici, se mi ale nedaří. Ani na druhý pokus neodbočuji dobře a míříme na Zvolen. Nakonec se otáčíme na prvním sjezdu a teď již pokračujeme správně. V Harmaneci na nás již netrpělivě čeká Rosťa. Čas si krátí rozhovorem s majitelem krásného Tatraplánu.

Pak nás čeká asi nejkrásnější trasa přes Kremnické vrchy. Pro pravé motorkáře vřele doporučujeme! Za Hornou Štubňou přichází druhý vrchol dovolené. Tentokrát se ovšem nejedná o krásné zatáčky, ale o super zkratku (cca 50 km), kterou objevuji ráno při študování mapy (není zahrnuta v celkové mapě trasy - Route 66 jí nenalezlo!). I přes počáteční nesouhlas Rosťi, podstupují všichni riziko, že se bude jednat o nezpevněnou cestu. A jak Rosťa předpověděl tak se také děje. Asfaltová cesta za obcí Sklené plynule přechází v rozbitý štěrk a pak polní cestu. To by nebylo nejhorší, ale pak dojíždíme ke srázu, který je z rozmoklého jílu a spousty kamení různé velikosti. Prostě opravdová enduro vložka. Z počátku nevěřím, že i Hayabusa si dokáže s tímto terénem poradit, ale nakonec vyrážíme stylem klouzání z kopce a plně si s Pájou užíváme výhod svého stroje. Konečně mají naše endurka navrch. Po zdárném překonání této "crossroad" mi Rosťa pořádně spílá, ale nakonec pokračujeme dál. V obci Ráztočno se vracíme na hlavní silnici a míříme na Prievidzi.

Cestu na přechod ve Starém Hrozenkovu pak naruší jen Pája, který se vrhá před Rosťu a mohutně gestikuluje, že by rád ještě někde tankoval, aby utratil poslední Sk. S úsměvem na tváři mu oznamujeme, že tady už žádná pumpa není, až v Čechách. Hranice projíždíme bez problému, jen celníci jsou zvědaví na výkony našich strojů. Na pumpě za přechodem hromadně tankujeme a dáváme si také pozdní oběd. Tam se také od nás odděluje Rosťa a uhání za svým kamarádem Slavem ze školy do Nedakonic. Za Uherským Hradištěm končí pohoda a začíná znovu pršet. Za Rosťou dojíždíme hodně promočení. Probíhá rychlé občerstvení a pokračujeme dál hledat nějaké rozumné ubytování, protože déšť neustále sílí. To slibuje Rosťa v Buchlovicích, kde nocoval při turné se Třemi sestrami. Cena 1.050 Kč za jednolůžkový pokoj nám vyloudí úsměv na tváří a pokračujeme dál. Vysvobození přichází až v Bučovickém penzionu Horizont. Skvělé ubytování, skvělá cena (250 Kč) a motorky jsou schované v garáži. Rychle se převlékáme do suchého, pojíme něco fazolí a vyrážíme za pivním mokem. Netrvá dlouho a na náměstí narážíme na bar s naší konečně vysněnou značkou Gambrinus. Místní obsluha je velice vstřícná a posedí s námi i dost dlouho po zavíračce než dorazí taxi. Z toho se nakonec vyklube pěkný závodník, ale do penziónku nás doveze bezpečně.

Ráno 4.8.2006 si pořádně přispíme. Není divu, po dobrém pivu a vyčerpávající cestě. K snídani vaříme čínskou polévku a kávičku. Po nabalení všech věci na motorky se loučíme s majitelkou penzionu a chystáme se vyrazit. Veškeré dění zastavuje Pája a oznamuje, že má vybitou baterii. Po marných pokusech před penzionem ho dostrkáme k příjezdové cestě. Je dosti prudká a motorka chytá. Vzhledem k této situaci rušíme veškeré další aktivity a nabíráme směr na dálnici a domů. Tu si opět zpestřuji, když velkoryse odmítám Rosťovo gesto na zastávku a tankování u Třech křížů. Jak záhy zjišťuji další pumpa je až po 55 km. Tím mám opět postaráno o zábavu při přejezdu českomoravské vrchoviny. Opět mám štěstí a dojíždím, až do Pávova, kde mě dostihuje odpočívající Rosťa a loudající se Pája. Po natankování a rychlém občerstvení nastává opět ranní problém a Pájovo Pégásko nestartuje. Po marném pokusu na parkovišti a mém vyčerpání nalézá Rosťa malý kopeček, ale dostatečně prudký. Tam se věc na druhý pokus daří a mi už bez zastávek jedeme rovnou domů. Rosťa Hayabusu nešetří a je v Litoměřicích samozřejmě první. Já se nenechává zahanbit a dojíždím po 40 minutách také. Pája rekreačním tempem končí trasu po zastávce v práci až večer. Tam také zjišťuje, že baterka je úplně suchá. Opět se ukázalo jak důležité je nepodceňovat přípravu stroje na delší trasy.

Jinak byla dovolená, ale hodnocena velice kladně a všem se líbila. Byla sice ošizena o kulturní zážitky v podobě návštěv hradů, zámků a jeskyní, ale zase jsme se pěkně projeli. Nikoho nepřekvapilo, že příští rok můžeme ve stejném složení vyrazit zase. Jen Rosťa prohlásil, že s Pájovím Pegáskem už nikam nejede. Tak snad se podaří park obměnit. Já to již také plánuji.