Plánování velké cesty

Rok 2002 bude v historii klubu zapsán velkým písmem. Již od prvních jarních měsíců se pilně pracovalo na přípravě strojů pro velkolepou akci, která v našem okolí neměla obdobu. Po obdržení e-mailu z portugalského Fara se rozjelo horečnaté plánování trasy cesty do tohoto městečka, kde se koná jeden z největších motosrazů v Evropě. Po návrhu předběžné trasy došlo k důkladnému propočtu předpokládaných nákladů, který se nakonec ukázal jako velmi přesný. Byl stanoven přesný termín odjezdu a příjezdu. Vzhledem k délce trasy proběhl výběr vhodného obutí a následné hromadné přezouvání motorek, pořízení brašen a nezbytných pláštěnek. Poslední prověrkou byl výlet do Liberce, návštěva vysokoškolských kolejí na Harcově a výjezd na Ještěd. Pak se již jen s bušícím srdcem čekalo na den startu. Radost nám trochu zkazil Martin oznámením, že musí do práce už od 1.srpna. Po krátké poradě došlo k úpravě tras, ale délka zůstala zachována. Vzhledem k nastalému problému pak náš výlet dostal finální název Freeboys 2002 - Faro aneb máme zpoždění. Po této dovolené nastal dlouhý podzimní a zimní odpočinek a tiché plánování akcí roku následujícího.

Freeboys 2002 - Faro aneb máme zpoždění

S nástupem léta 2002 přichází i naše další motorkářské dobrodružství. Po loňské 14-ti denní projížďce po Slovensku přišel čas na opravdový jednostopý nářez. Naším cílem je tentokrát jeden z největších moto srazů v Evropě, který se již po 20 let koná v portugalském Faru. Podle plánu, který jsme pilovali půl roku dopředu, nás čeká zdolat cca 8.000 kilometrů za 24 dní a projet 10 států.

Naše dobrodružství začalo 10.7.2002 a k prověření svých schopností, ale hlavně motocyklů nastoupili všichni! :

Celá tahle paráda měla dle plánu trvat 24 dní, jenže Martin nám před odjezdem oznámil, že 1.8. musí do rachoty a tak máme hned první den čtyřdenní zpoždění. Plán delších tras zůstal nezměněn, ale z odpočinkových dnů u Středozemního moře se staly trasy delší.

Středa 10.7.2002 - Ve 4,55 hod zvoní budík a nám se po včerejší rozlučce s českým pivem nevstává nejlépe. Cíl dnešního dne je kdesi v Holandsku (tedy 800 kilometrů). V 6,15 hod vyrážíme z Povrlů směr hraniční přechod Petrovice. Zde ještě tankujeme za koruny a plni počátečního nadšení znovu startujeme. Česko-Německé hranice jsme přejeli bez problémů a diky brzké ranní hodině jsou i Drážďany hladce průjezdné. Ve chvíli, kdy se napojujeme na dálnici, je už opravdovej pařák a naše záda a zadky už o sobě dávají pořádně vědět. Naše cestovní rychlost se na německých dálnici pohybuje od 100 do 130 km/h a takřka 100 km není nutno vyřadit pátý převodový stupeň. Na jedno z odpočívadel přijíždí Bob se zrcátkem v ruce. Nedokonalý svar nevydržel nápor a zrcátko s námi dál putovalo v kufru. Projeli jsme Lipsko, Magdeburg, Braunschveig, Osnabruk a pak nastala náhlá změna počasí. Letní liják nás donutil strávit 3 hodiny pod dálničním mostem.

Tam jsme zmákli oběd i večeři a samozřejmě kávičku. Když se počasí umoudřilo, pokračovali jsme až do Holandska. Nocujeme asi 120 km před Amsterdamem v přepychovém lesíku. Domorodý pocestný nás upozornil na policejní hlídky, které tudy občas projíždí, ale stany už byly postavené a usednout za řidítka se nám také moc nechtělo. A tak jsme setrvali a načali několik plechovkových českých piv. Těch si sebou vezl Martin 25, že prý jsou v Evropě drahé. Poté, co jsme mu to společnými silami rozmluvili, můžeme pomalu ubírat z jeho zásob.

Čtvrtek 11.7.2002 - Přenocování bylo v pohodě a díky únavě spal každý jako dřevo. Jelikož sluníčko ne a ne hřát, posnídali jsme až na odpočívadle. Cestou do Amsterdamu nám občas sprchlo, ale na zastávku to nebylo. V této zemi střídá ostré slunce vlahý deštík a po nějaké době se na to dá zvyknout. Hodinu parkování v Amsterdamu za 1,75 euro za 1 motorku jsme využili na hledání parkovacího místa za naší oblíbenou cenu - zadarmo. Místečko jsme našli, a tak prohlídce města nestálo nic v cestě. Prostitutky ve výkladních skříních, to je opravdu dosti neobvyklá podívaná, do toho plavební kanály a spousta mostů. Cyklisti na každém rohu a motorkáři využívající cyklostezky k rychlejšímu zdolání svého cíle, to vše dohromady tvoří nezapomenutelný obraz města. Samozřejmě nesmím zapomenout na zdejší legální prodej marihuany. I my jsme navštívili jeden Cofeeshop. Zde dostanete k nápojovému lístku i jakýsi list nabízející různé druhy této drogy. Místní i turisté však svým chování nenaznačovali, že je tato rostlina tak šíleně nebezpečná, a tak se jen divíme nesmyslně tvrdým postihům v naší rodné zemi. Za návštěvu rozhodně stojí i muzeum Van Gogha, ale chce to trpělivost v poměrně dlouhých frontách u vstupu. Cestou z města jsme trochu bloudili díky špatnému napojení na dálniční obchvat, ale nakonec jsme se přeci jen vymotali. Našli jsme i parádní místečko na stanování, nad odpočívadle pro cyklisty pod větrnými mlýny asi 100 km jižně od Amsterdamu.

Pátek 12.7.2002 - Ráno nás probudilo sluníčko a my vyrážíme směr Paříž. Jen Martin měl trochu problémy při odjezdu z našeho tábořiště. V jednom podjezdu mu podklouzlo přední kolo a chvíli připomínal spíš Flinstouna než motorkáře, ale klobouk dolů, tentokrát to ustál. Na cestě mu ještě explodovalo jedno pivo v plechu, a tak jeho ráno nepatřilo k nejlepším. Po bloudění v Rotterdamu se konečně dostáváme na pobřeží i za cenu menší zajížďky. Prohlídka pobřežního systému hrází a stavidel stála rozhodně za to. Z Vlisingenu do Breskensu jsme jeli celkem levným trajektem. Cena 4,70 euro za 15 min. plavby za to zpestření rozhodně stála. Bohužel nám po příjezdu do Belgie začíná pršet, a tak se navlékáme do nepromokavého. V Dunkerku to ohýbáme na silnici 916 směr Paris. Zastávky se snažíme dělat pod střechou a to je občas velký problém. Tma a zima nás ženou do stanů kousek před Llilers asi 270km od Paříže. Celou noc leje a Klára si nechala své jediné boty před stanem!?!

Sobota 13.7.2002 - Budíček v 6 hod. ráno se podařil, ale hustě prší a my ve stanech čekáme na umoudření počasí. Ve 12 hod. už musíme jet déšť ne déšť. Dohodli jsme malou změnu plánu. Jelikož Paříž za deště nebude to pravé ořechové, pro tentokrát ji vynecháváme a jedem směr modrá obloha – Beauvais, Mantes, Dreux, Chartres. V Chartres si prohlížíme nádhernou katedrálu. Cestou nás pozlobili olejové skvrny na silnici a na kruhácích jsme driftovali, až se nám zapotili trenýrky. Stany rozbalujeme kousek za Chartres ve *** kempu. Jen cena se nám díky nepochopitelným tarifům nedaří zjistit. Teplá sprcha a modrá obloha nám pozvedly náladu. Zítra mají frantíci velký svátek, a tak se všude okolo slušně kalí a zastřelují rachejtle. To nám, ale nebrání v zaslouženém odpočinku.

Neděle 14.7.2002 - Ráno se probouzíme s nádherným pocitem tepla a sucha. Zatím ještě netušíme, na kolik nás naše campingová noc přijde. Po nepřiznání jedné osoby to celkově dělá 12,20 euro, což je super cena, vzhledem ke komfortu, jaký zažijeme zase až doma. Přestože jsme vstali po sedmé hodině, užíváme pohody a vyrážíme až ve čtvrt na jedenáct směr na Orleans. Zde jsme si prohlédli nádhernou katedrálu a dům, kde bydlela Jana z Arku. Z Orleans pokračujeme na Blois a na zámky na Loiaře. Nádherná cesta vede mezi lány pšenice a slunečnic. Náš první zámek má jméno Chambord a přijíždí se k němu po malé silničce, kde nejdříve projíždíme bránou do panství. Čeká nás tam malé překvapení. Jelikož mají frantíci svátek, tak máme vstup do zámku za naší oblíbenou cenu. Zámek jsme prolezli od sklepa až na střechu a bez průvodce se ze zámku občas stalo bludiště. Pak jsme pokračovali přes město Blois na zámek Chaumont. Tam jsme nestihli poslední prohlídku, a tak pokračujeme na další zámek Chenonceaux. Celý natěšený na další prohlídku za naší oblíbenou cenu přijíždíme na parkoviště. Naše těšení vystřídá zklamání po zjištění, že pouhý vstup na zámeckou zahradu stojí 7 euro. Tím pro nás zámky na Loiaře končí a my polykáme další kilometry po silnici 31 do městečka Loches a dál po N143 na Chateauroux. To ale nebylo zas tak jednoduché, jelikož poloha benzínových kohoutů (až na tenerku, jejíž 20-ti litrová nádrž byla poslední záchranou v takových chvílích) již vyžadovala polohu "R". Samozřejmě jsme nemohli žádnou pumpu najít a ve chvíli, kdy jsme se soustředili víc na benzínku než na cestu, Pavel přehlédl ostrůvek pro chodce uprostřed silnice a se svou Aprilií si vyzkoušel pěkný skok. Následný let a dopad byl ovšem také na jedničku a tak se stává skokanem dne. Po napojení na dálnici nám značka prozradila 20 km k čerpací stanici. Bob k ní již dojížděl bez motoru, ale setrvačnost Aprilie je skvělá. Po natankování jsme měli v plánu pokračovat, ale vyskytl se menší problém. Bobovy karburátory vysály i poslední kaly z prázdné nádrže a zaseklý plovák dal jasný rozkaz "karburátory ven". Vzhledem k protažení opravy následovalo přenocování na odpočívadle u pumpy. V noci pak bylo nebe plné záblesků a ohňostrojů, byla to paráda.

Pondělí 15.7.2002 - Ráno máme budíka na šestou hodinu. Chystáme se totiž na velkou štreku až do Andorry. Jen co se probereme ze snů, slyšíme, jak nám kapky bubnují na stany. Je to tady. Zase prší, přestože jsme v noci usínali s jasnou oblohou. Déšť za chvilku naštěstí ustal, ale my se preventivně oblékáme do pláštěnek. Sedli jsme na motorky, ale daleko jsme nedojeli. Vlastně nikam, neboť Bobovo Pegaso nešlo nahodit. Tak jsme si ještě uvařili čaj, posnídali a mechanik Pája měl zase práci. Tentokrát stačilo nahřát svíčku a Aprilie se rozběhla. Podruhé jsme nasedli a vyrazili čelit dalšímu dobrodružství. Obloha zůstávala pod mrakem a místy byla pěkná mlha. Do toho teplota 12°C prostě paráda. Jeli jsme po neplacené dálnici směrem na Limoges. Cesta ubíhala mílovými kroky a asi 100 km za Limoges se objevila cedule "peage". To již bylo nutné opět natankovat, a tak jsme zajeli k pumpě, která již byla v placené zóně. Po natankování následovalo občerstvení posádek a přes obrubník a po trávě jsme se nenápadně dostali zpět do neplacené zóny. Tentokrát nás placení mýtného minula jen o fous. Pokračovali jsme stále na jih přes Brive, Montauban až do Toulose. Cestou jsme tankovali u supermarketu a nakoupili nějaké zásoby vína i jídla. Toulouse nás přivítalo rozkopanými ulicemi a spoustou objížděk. Samozřejmě se předělávalo i dopravní značení a do toho začalo lejt jako z konve. Na čerstvých a mokrých přechodech pro chodce jsme zas předváděli parádní driftíky. Martin to nesl velmi těžce (šetřil na novém plášti na přední kolo!). Jednoduše se dostavila depka s únavou dohromady. Nakonec jsme museli zastavit a domluvit se s domorodci, kteří nám ochotně pomohli ze začarovaného Toulouse. Dokonce nám řekli i předpověď počasí na další dny – déšť, déšť, déšť. Není na co čekat a plán zní jasně "musíme překrosit Andorru". Jedeme dál na Foix a Andorra už je nadosah. Déšť se nás pokouší spláchnou ze silnice a asi se rozhodl, že stráví zbytek dovolené s námi. Kolem deváté hodiny večer nastalo vášnivé hledání pumpy. Většina měla již zavřeno nebo byly na kartu. S malým kouskem (zbytkem) naděje a prázdnými nádržemi vyrážíme do hor. Po pár kilometrech jsme naštěstí našli benzínku, kde jsme ještě zastihli obsluhu. Zavíračku měli už v osm, ale pohled na nás byl asi dost žalostný, a tak až na tenerku proběhlo hromadné tankování. Hustý déšť neustával a rychle se setmělo. Hledat zde místo na spaní by byl holý nesmysl. Hynek nám navíc sliboval jasnou oblohu na španělské straně, a tak se jelo dál. Jediné co jsme vnímali byla stále se zdvihající silnice. Výška narůstala a zatáčky přibývaly. V Pyrenejích nastalo opravdové peklo. Padla úplná tma, začal foukat silný vítr a déšť(ať se to zdálo již nemožné) ještě zhoustl. Kapitáni svých strojů byli zahnáni až do krajní meze, když v této sibérii museli jet s odklopeným štítem, aby vůbec něco viděli. A samozřejmě se nenechala zahanbit ani mlha, a tak se ze silnice stala velká neznámá. Orientovali jsme se jen podle sněžných tyčí, na kterých byly odrazky. Jeli jsme rychlostí 10 až 20 km/h až do výšky 2 400 m n.m.! No prostě zážitek na celý život. Teplota se pohybovala jen těsně nad bodem mrazu a v hustém dešti se občas ukázala sněhová vločka. Naše pláštěnky a všechno oblečení včetně spodního prádla už byly durch a neexistovala jiná možnost, než pokračovat dál. Po přejetí vrcholku jsme dali krátkou pausu u zasněžené pumpy. Dokonce zazněli zoufalé návrhy na přenocování v místním hotelu, protože prokřehlé prsty vůbec neusnadňovali řazení a pohrávání se s plynem a brzdou na točitých cestičkách. Naštěstí, čím víc jsme klesali, tím znatelně rostla okolní teplota, déšť se měnil v mrholení a my začali pomalu rozmrzat. Byl to nádherný pocit. Hlavní město Andorra la Vella bylo rušné i v jednu ráno. Tak jsme natankovali za lákavou cenu 0,75 euro za litr. Na hranicích do Španělska jsme celníkům museli ukázat kufry, jestli nepašujeme whisky a pak hurá směr Lleida. U přehrady Olian jsme konečně kolem druhé hodiny ranní ukončili dnešní šílenství. Teplota 20°C a jasná obloha nás málem dojaly. Převlékli jsme se do posledních suchých věcí, pojedli, posilnili se francouzským vínem a Martinovým pivem, rozvěsili mokré věci všude, kde se dalo a šli do hajan.

Úterý 16.7.2002 - Probudili jsme se až v 9,30 a konečně si prohlížíme místo našeho tábořiště. Noční poklidná silnice se proměnila v hlavní tah na Andorru a náš plácek v divokou skládku. Jen co jsme vylezli ze stanů, už nám na pozdrav troubila projíždějící auta, kamiony a hlavně motorky. Asi po dvanácté hodině jsme měli sbaleno a vše bylo připraveno k odjezdu. Teda až na Bobovu Aprilii, která zase ne a ne naskočit. Mechanik Pája odhalil závadu, která vznikla při první rozborce karburátorů. "Inu bez funkčního sytiče studený motor nenatočíte". V jednu hodinu je již vše v pořádku a my vyrážíme směr Lleida a Zaragoza. Po španělské krajině jsme si to upalovali vesele k Madridu. Bylo teplo a naší cestu ztěžoval jen prudký vítr, který si s námi hrál, jak se mu zachtělo. Z dálnice jsme uhnuli asi 170 km před Madridem, abychom se utábořili u jezera Mar de Castila. Vítr zde už neměl takovou sílu a krásnou krajinu nabourávala jen blízká jaderná elektrárna. K našemu nemilému překvapení bylo jezero téměř prázdné, voda studená, a tak naše koupání odkládáme na neurčito. Všude kolem byla spousta bodavých rostlin, které se nám s chutí zachytávali na všechny naše věci, co s nimi přišly do styku.

Středa 17.7.2002 - Ráno bylo pohodové a my máme před sebou prohlídku Madridu. Vyrazili jsme směr Guadalajara a pak zajeli do centra Madridu. Už nás nepřekvapilo, že další velké město, které jsme se rozhodli navštívit, bylo právě rozkopané. Ve 40-ti stupňovém vedru jsme začali bloudit v nepřehledných uličkách. Nakonec se nám podařilo zaparkovat na chodníku před bankou kousek od Palace Real. Teplota už zase o něco stoupla a Bob si místo courání po městě zvolil odpočinek v nedalekém parku a studování průvodce. Zřejmě udělal lépe než my, neboť když jsme došli k paláci, v pokračování naší prohlídky nás zastavilo vstupné standardních 7 euro. Chtěli jsme si tedy prohlédnou alespoň k němu přilehlý park, ale tam zrovna tou dobou probíhali úpravy. Trochu zklamaní se vracíme k motorkám, udělali jsme pár fotek a hurá na cestu. Dnešní nocleh byl naplánován u velkých vodních ploch u Navalmoral. Už jsme se nemohli dočkat, jak skočíme do vody a vykoupeme se. Tentokrát se nám podařilo dokonce dorazit na místo včas, když ještě slunce svítilo a hřálo. Celí uhřátí a natěšení jsme to zapíchli u mostu a hupsli do plavek. Kluci si vzali lahváče a šli napřed. U břehu se pak podezřele zasekli. Za okamžik jsme pochopili i my. Břeh i voda prorostlé řasou a zápach linoucí se z vody dával koupání jasně červenou. Z posledními zbytky naděje jsme prošli břeh, ale dál to bylo ještě horší. Písečná pláž poseta mrtvými rybami. Pocit zoufalství už nemohl být větší, skoro se nám začalo stýskat po francouzském dešti.

Čtvrtek 18.7.2002 - Dnes ráno jsme se vypravili nezvykle brzo – v 8 hodin. Zřejmě to bylo tím, že kluci spali pod plachtou, a tak nemuseli ráno balit stan. Vybrali jsme na ranní projížďku pěknou cestu po klikatých silničkách ve skalách směrem na Guadalupe. Sluníčko bylo rychle nahoře a my postupně museli odkládat své teplé vrstvy. Před Meridou jsme najeli na neplacenou dálnici a protože už bylo opravdu vedro, probíhali zastávky u pump s vodou, kde jsme se chladili hadicemi. Pavlovy brzdové destičky si žádaly výměnu, a tak jsme měli za úkol najít moto-shop. K našemu překvapení se to podařilo velmi rychle. Ještě předtím jsme posnídali v parku v hustě obydlené části města a rachot 4 motorek před domem zřejmě vyděsil španělskou obyvatelku natolik, že nás přišla pozvat na colu. Pak jsme vyrazili do centra Meridy najít moto-shop. Přestože Španělé umějí jenom španělsky, dokázal se Pája rukama a nohama dopátrat svého typu brzdových destiček. Bob s ulomeným zrcátkem také zatoužil svůj problém vyřešit, a tak jsme zabili dvě mouchy jednou ranou a mohli jsme vyrazit směr Lisabon. Přes Badajoz jsme profrčeli portugalské hranice a ani jsme to nepostřehli. Evropská unie je hold Evropská unie. Kde to bylo znát o něco víc, to byla cena benzínu, která nám tak vzrostla ze sympatických 0,82 na 0,95 eur. Stále probíhali spršky na benzínkách a tentokrát jsem se zlili od hlavy až k patě. Takto chlazení jsme dojeli do Lisabonu, prosvištěli kolem sochy Krista, zaplatili mýtné 1 euro a pomalu přejeli most, kde byl krásný výhled na záliv. Tam jsme také sklízeli zasloužený obdiv od místních motorkářů. Díky Karlu Poborskému vědí kde leží Česká republika. Naším cílem byl teď nejzápadnější cíp Evropy, mys Cabo da Roca. Samozřejmě jsme se ztratili, a tak nám pomáhali místní policisté. Občas jsme museli projet jednosměrkou (tento Hynkův manévr sklidil náležitý ohlas u místních řidičů!), přejet středový ostrůvek atd., abychom nemuseli bloudit další dvě hodiny. Nakonec byl ale cíl dosažen, i když až při západu slunce. Jakmile se slunce ponořilo do mlhy nad mořem, přišla strašná zima, ale my jsme měli v plánu dojet až k majáku, a tak nás nějaká teplota asi 5°C nemohla zastavit. Maják byl zavřený a na skalnaté půdě nebylo možné najít místo na spaní. A tak jsme za tmy hledali místo k přenocování. To jsme ještě netušili, jaká nás čeká noční štreka. Z Lisabonu jsme tentokrát zvolili cestu přes druhý most Vasco de Gama, vedoucí středem zálivu a mající asi 13 km. V noci to byl opravdu úžasný zážitek. Navíc zde nikdo nedodržoval předepsanou rychlost 70 km/h, ba naopak. Pokračujeme směrem na Faro a nocujeme zcela vyčerpáni kolem jedné ráno u benzínky.

Pátek 19.7.2002 - Celou noc nás budily dunivé zvuky motorů, které mířili stejným směrem jako my - do Fara. Ačkoliv nám do Fara zbývalo ještě přes 200 km, silnice se proměnila v kolonu motorek. Každá benzínka na cestě připomínala motorkářský sraz v Čechách. Pro jednou se do čela naší výpravy zase vydal Bob a rozhodl se do Fara dojet na jeden zátah, což nebylo v našich silách. Teprve ve Faru nastal ten pravý motorkářský zmatek. Proudy motorek se valily všemi směry, což nám ztížilo naší orientaci, ale alespoň jsme si pěkně projeli město. Policisté řídili snad každou křižovatku a tolerovali motorkářům všechny jejich přestupky. Konečně jsme dorazili po devíti dnech do cíle naší výpravy. Vstup 30 euro, 2dcl piva za 0,50 eura, studené sprchy, chemické záchody nebyly pro české zhýčkané motorkáře to nejvhodnější přivítání. Náš zájem budily společné sprchy pod širým nebem, kde nebylo místo pro stud. Najít místo pro dva stany vedle sebe nebyl zrovna v již přelidněném campu lehký úkol. Hynek a Kája si tedy stan postavili pod vlajkou jakéhosi portugalského klubu, což vzbudilo u postižených nevraživost. Vše se díky vzdálenosti, kterou jsme urazili, vyřešilo smírem. Postupně se seznamujeme s obrovským prostorem campu, kde je jak hlava na hlavě, tak motorka na motorce. Velký počet polních hospod, míst k sezení, umělé koupaliště, stánky s jídlem a motorkářskými potřebami, moto servis a polní nemocnice svědčili o skvělé organizaci. V hlavní části campu bylo velkolepé, perfektně ozvučené pódium, které by si zasloužilo rozhodně lepší a pestřejší muziku. Inu jiný kraj jiný mrav. Kvílející stařec se svou nevyčerpatelnou revival zásobou nás v jednu ráno zahnal do stanů.

Sobota 20.7.2002 - Klidnou noc nám ovšem naše stany postavené na konci slepé uličky opravdu nezajistily. Je až neuvěřitelné, kolika zbloudilým a opilým motorkářům se podařilo mezi našimi stany své stroje otočit či povalit. Hynek s Kájou vyrazili dopoledne na nákup do supermarketu v centru města. Jeho parkoviště bylo zaplněno jenom motorkami. Na zpáteční cestě je nejvíce zdržela fronta u vjezdu do campu. Odpoledne jsme podnikli společný výlet na pláž a vzhledem k frontám jsme zvolili rychlejší způsob – pěšmo. Studený Atlantik a parádní vlny byly příjemným osvěžením. S přibližujícím se večerem jsme si v campu vystáli frontu na večeři a plni očekávání, že dnes obří pódium navštíví nějaký pořádný rockový nářez, jsme se usadili na pěkném místečku. S lítostí musím konstatovat, že ani tentokrát jsme se nedočkali. Pódium patřilo countriovkám a rádoby rockenrollům, což nás donutilo vypít všechny naše zásoby alkoholu.

Neděle 21.7.2002 - Jako obvykle nás probouzí rachot motorek a zvuky explodujících výfuků. V ceně vstupenky byla vydatná snídaně – 2 tousty, jogurt, jabko a kakao. Pomalu balíme, neboť zkušební startování našich motorek nám naznačuje, že díky Bobově Aprilii není kam spěchat. Tentokrát stávkuje baterie. Hynek s Kájou se tedy vydali na záchranou akci ,,pro nabíječku“ . Moto servis byl až na druhé straně campu. Ochotný mechanik pak ihned naložil nabíječku a Hynka a na své CBR 900 se vydal k našim stanům. Když dorazili na místo, Bobova Aprilie už vrčela. Kluci poté, co jsme odešli, prohodili baterie, a tak byla naše výprava naprosto zbytečná, ne-li trapná. Čekáme na oběd a po 15 hodině vyrážíme směr Tarifa. Cestou potkáváme plameňáky a solné doly. Fouká silný vítr a my parkujeme 70 km před Tarifou. Večer si Pája mění olej v motoru u svého Pegasa a jelikož se rychle setmělo, Bob s Martinem si musí počkat do rána.

Pondělí 22.7.2002 - Budíček plánovaný na šest ráno se samozřejmě o dvě hodiny posunul, takže koupání u moře je zase v nedohlednu. Bob a Martin zvládli výměnu oleje rychle (Pája se nezastavil!!!) a tak v 10,45 hod vyrážíme na Tarifu a Gibraltar. Cestu na Tarifu lemovaly lány větrných elektráren. U Tarify zajíždíme na písčitý mys Punta Marroquí o de Tarifa, který je pro změnu nejjižnějším cípem Evropy. Trochu nás zaskakuje ledové moře, ale pohled na Afriku byl nádherný. Další cestu nám pak zpříjemňuje Gibraltar, který jsme si chtěli prohlédnout zblízka, ale fronty na celnici nás odrazují a my podrobnou prohlídku ostrova vzdali. Ostatně máme zpoždění, a tak pokračujeme dále po pobřežní silnici N 34 směr Malaga, z které je nádherný výhled na útesy. U San Pedra se konečně na chvilku cachtáme v moři. Pokračujeme dále přes Malagu na Nerju. Všude jsou samé skleníky a pole, díky kterým nemáme šanci najít místo na stanování. Zachránil nás až camp u Motrilu za 25,35 euro. V půl dvanácté tedy konečně kalíme před postaveným stanem za zvuku rozbouřeného moře, které se rozbíjí o útesy pod kempem.

Úterý 23.7.2002 Po teplé ranní sprše odjíždíme v 10,30 směr Almeria, pak uhýbáme do vnitrozemí a pokračujeme přes vyprahlou kamenitou poušť Mini Holywood v kruté výhni. Pak se dostáváme zase na pobřeží a u městečka Vera sjíždíme k plážím, které ještě nestihl dobýt turistický ruch. Odjezd z pláže nám opět zpestřila Bobova Aprilie, díky které se kluci mohli v plné polní a při 35°C pěkně proběhnout. Asi na třetí roztlačení konečně chytla, a tak se dál ubíráme směrem na Alicante a 60 km před ním se usidlujeme v citrónovém sadu. Škoda, že nemáme Tequilu. Tak si k citrónu vaříme alespoň čaj a nocujeme pod širým nebem.

Středa 24.7.2002 - V 9,30 vyrážíme do Alicante, kde proběhlo další koupání a Bob si pěkně přismahl záda. Po osvěření se vydáváme vnitrozemím po krásných cestičkách směrem na Valencii. Tentokrát nocujeme za Castellónem asi 120 km před Tarragonou v opuštěném olivovém háji. Přístupová cesta byl do kopce a plná kamení, což byla past na Boba. V kritické chvíli mu scházelo dobrých pár centimetrů k zajištění opory na své Aprílii, a tak si vysloužil cenu vozembouch dne, když jí poslal k zemi. Naštěstí bez škod (zlaté enduro). Tvrdá zem nedovoluje stavění stanu a tak znovu spíme pod čistou španělskou oblohou.

Čtvrtek 25.7.2002 - V pět hodin ráno nás probouzí silný vichr, který nás nutí řádně přikolíkovat plachty nad motorkami. Odjíždíme po deváté ráno na Barcelonu. Z plánované prohlídky města se stal nečekaně hladký průjezd. Díky místní síti tunelů, kde bylo nedýchatelné ovzduší, jsme v podzemí jistě těsně minuli překrásnou katedrálu Sagrada Famillia a během mžiku jsme byli na konci města. Inu máme zpoždění a Barcelonské poklady jsou na obrázku také pěkné. Díky času, který jsme získali, proběhlo krátké koupání v městečku Santa Florentina. Zde si koupil také Bob nové brzdové destičky a provedl jejich výměnu za pomoci a vzájemného poštěkávání Pavla a Martina. Hynek pak do své Tenerky olej. Ta se proměnila v neoblomného žrouta motorového oleje (cca 2 litry na 1.000 km) a výměnu vlastně provádí za provozu doplňováním. Proto má za stálého společníka 4 litrový kanistr. Navíc držet se v závěsu za Tenerkou připomíná jízdu za dieselem nebo Trabantem (dým a zápach). Do večera se nám podařilo dorazit až k Perpignanu a kousek za ním nocujeme. Z našeho místečka máme krásný výhled na zdolané Pyreneje, ale fouká zde silný vítr. Po alkoholovém veselí spokojeně usínáme.

Pátek 26.7.2002 - V 10 hodin ráno pokračujeme na Narbonne a letovisko Sete. Zde zastavujeme na pláži. Bob se svými spálenými zády dal přednost prohlídce okolí a města. Po menších problémech jsme se našli a pokračujeme na Arles. Nocujeme kousek za městem Aix na nedobudovaném odpočívadle.

Sobota 27.7.2002 - Vyrážíme okolo 11 hod. směr Frejus. Tady se naše skupina rozděluje s tím, že se sejdeme v Monte Carlu, neboť Pája, Bob a Martin jedou přímo do Monte Carla a Hynek s Kájou se zastavují v Cannes. Před Festivalovým palácem při prohlížení otisků tlap známých filmových osobností, včetně Růžového pantera a Mickey Mouse, naráží na kluky, kteří nakonec také neodolali slavnému jménu tohoto města. Zatímco kluci pokračují na závodní okruh v Monte Carlu, který si celý prošli pěšky, Hynek s Klárou se zastavují v parfumerii Fragonard a sytí své nosy vůněmi mnoha květin. Po setkání v Monte Carlu jedeme na San Remo a Janov. Vzhledem k tomu, že je sobota a všichni Italové mají ve zvyku trávit své víkendy u moře, jsou italské pobřežní silnice pro českého motorkáře pravým utrpením. Pomalu se šeří a nám se nedaří najít žádné volné místo pro nocování pod širákem, natož pro postavení stanu. Dokonce ze zoufalství padly návrhy, abychom si ustlali na lavičkách v jednom italském parčíku, ale i ten byl už obsazen bezdomovci. Další varianta, camp, také nevyšla, i když nám bylo nabídnuto poslední volné místo na dětském pískovišti za lákavou cenu 50 euro za noc. Tato cena zamotala většině naší výpravy hlavu natolik, že při svažitém výjezdu z campu neudržel svůj stroj nejdříve Martin a záhy ho na stejném místě napodobil Bob. Únava z celodenního cestování se začíná projevovat. Kolem druhé hodiny ranní celé italské pobřeží žilo, zatímco my jsme byli na pokraji svých sil. Psychicky a fyzicky na dně stavíme na parkovišti u přístavu a nocujeme přímo na asfaltu mezi motorkami. Vybrali jsme si zřejmě vyhlášené místo pro italské radovánky s prostitutkami, a tak nás hodinu co hodinu budí nově přijíždějící auto, ve kterém se pak přímo před našimi zraky odehrává placená vášnivá hodina. Nakonec nás zachraňuje homosexuální pár, který zde setrvává ve svém autě až do rána.

Neděle 28.7.2002 - Po čtyřech hodinách nespánku balíme a razíme dál, co nejdál od italského pobřeží. Bohužel nám v cestě stál začarovaný Janov, ze kterého nebylo možné se vymotat. Po hodinovém motání dokola nezbývá než najet na dálnici. S ledovým klidem projíždíme bez placení boxem pro majitele dálničních známek. Stejným způsobem také dálnici opouštíme. I tak se nám, ale daří odbočit do hor až 40 km za Janovem. Tam se po krásných nových silničkách, které se klikatí vysoko v horách, kocháme pohledem na Apeniny. Cestu nám tady zpestřilo konání motocrossu, jehož organizátoři nás poslali na objížďku po silnicích, které nebyly ani v podrobné mapě. Zastavujeme v jedné horské hospůdce u Monte Bruno, kde se osvěžujeme 17° pivem a italskou kuchyní. S naším skvělým smyslem pro orientaci se dostáváme asi 100 km před Padovu, kde nocujeme.

Pondělí 29.7.2002 - Ráno zjišťujeme, že zde nedávno dle plechovek od piva a obalů sušenek nocovali Slováci. Dnešní budíček si vzal na starost Pája a určil ho na 7:30 hod. Tentokrát vše vypadalo nadějně, všichni se velmi rychle probudili. Dokonce i Bob byl akční, když dokázal hbitě odpovědět Pájovy na otázku: "Bobé, co si dáš k snídani?" Jenže co by čert nechtěl. Když jsme měli sbaleno, přišlo na řadu startování a Bobova Aprilie se ne a ne rozběhnout. Bohužel se stále nepodařila doladit funkce sytiče. Na banální závadu, v podobě špatně uchyceného táhla, přišel Bob až doma. Asi kolem poledne jsme byli ve městě Padova, které jsme si přes všechny překážky stihli prohlédnout. Památek je tu dostatek, naneštěstí jsou špatně popsané, a tak jsme se zde těžko orientovali. Asi mezi největší zajímavosti Padovy patří park s alejí soch s názvem Prato de Valle, u kterého je také chrám se sbírkou italského umění a Univerzita z roku 1212. Poté, co jsme pojedli, vyrážíme po silnici 307 do městečka Noale. Zde se montují Aprilie, a tak byly iniciátory této zastávky především Pája s Bobem. Nachází se zde kromě montážních hal i menší muzeum. Za slunečného počasí jsme znovu nasedli a pokračovali vstříc Dolomitům. Před městečkem Belluno proběhla koupel v jezeře Santa Croce. Čím hlouběji jsme se dostávali do hor, přibývalo na obloze mraků, což nám nevěstilo nic dobrého. Během několika minut se ztrhla průtrž mračen a bouřka. Blesky v této výšce šlehaly jen několik desítek metrů od nás, a tak se ukrýváme pod střechou benzínové pumpy. Po chvíli přijel na benzínku z opačného směru motorkář, který nám popsal situaci slovy : "5 km rain, 5 km sunny". Nezbývalo nám tedy nic jiného, než pokračovat do hor směr Cortina. Jen Martin opět protestuje a ukazuje na sjetou přední gumu. Nakonec se počasí umoudřilo a my si naší alpskou projížďku můžeme plně vychutnat. Na další den máme v plánu přejezd průsmykem Grossglockner, a tak stanujeme kousek před rakouskými hranicemi za městečkem Dobbiaco. Večer jsme dopili zásoby italského vína a Pája nám k tomu i pěkně zazpíval.

Úterý 30.7.2002 - Ráno nás probouzí sluníčko a my si rovnou ze stanů můžeme vychutnat krásu zdejších horských gigantů. Přejíždíme hranice a jedeme na Lienz. Krásných míst je tady tolik, že už se nedá kvůli každému stavět, a tak se fotí přímo za jízdy z motorek. Po zaplacení mýtného 17 euro se dostáváme na Grossglocknerskou magistrálu "Hochalpenstrase", kde potkáváme tři české šílence, kteří se to rozhodli vyjet na kolech. Již od výšky 2000 m.n.m. začaly naše motory dávat najevo úbytek kyslíku. Vystoupali jsme až na vyhlídku, odkud byl za krásně jasné oblohy vidět celý ledovec i s nejvyšším vrcholem 3797 m.n.m. Po zdolání nejvyššího bodu silnice 2508 m.n.m. naše stroje čekalo už jen příjemné klesání. Některým z nás se díky sportovnímu stylu jízdy při tom pěkně tavily brzdy. U Salzburgu dáváme poslední sbohem Alpám a přes Linz si to míříme po E 55 na české hranice. Po dvacetidenním dobrodružství se pak šťastně vítáme s českým pivem v krumlovské hospůdce Oáza plni zážitků až do rána.

Středa 31.7.2002 - Už nás čeká jen poklidný návrat domů. Snad jen Bob si ho zpestřil totálně vytahaným řetězem a praskajícími rolničkami. Domů, ale dojeli všichni v pořádku.

Tento výlet byl pro každého z nás velkou zkouškou, ale zároveň se stal nevyčerpatelnou zásobárnou zážitků na celý život. Jedno teď už víme jistě - příště to chce trochu zkrátit a nemít od začátku zpoždění!

Závěrečná bilance na jednu osobu :