Po dlouhé době se podařilo poladit termín tak, aby se k nám mohl připojit i Rosťa. Naopak tradičně pojedeme bez Martina a Hynka. Navíc si absenci připsal Alfi, který se omluvil a vzhledem k okolnostem se drží rodinného krbu. O to víc potěšuje ochota Žakyho a Žmuldy nás doplnit. Pouštím se tedy do naplánování trasy a Rosťa si bere na starost ubytování. Hlavním cílem letošních cest budou rozhledny a protože nechceme tahat Rosťu do strmejch krpálů, volím místa výhradně v dosažení našich strojů. Aby nebylo vše tak jednoduché, při projížďce se Žmuldou a je ho novou Benelli přicházím o kufr, včetně nového foťáku, navigace, rukavic a spoustě dalších drobností. Než se na místo vrátím, je pryč i s obsahem. Marně očekávám pomoc příslušných orgánů, snímajících oblast kamerami. Nezbývá než zaříznout prasátko a opět se dovybavit. Pak už nebrání nic naší cestě po "rozhlednách českých". Počasí dle předpovědí očekáváme ryze letní, s tím, že nás obloha zavlaží možná až cestou domů. Sraz volíme, po poradě U Petříků, strategicky na 10 hodinu v Úštěku na pumpě.

Oproti loňsku musím poopravit tvrzení, že "už dávno neplatí, že se na litoměřičáky čeká", protože se zasekl Žaky a brzdí náš odjezd. Po půl hodině ztrácíme s Rosťou trpělivost a vyrážím na úštěckou pumpu bez něj. Tam vyrušujeme Páju při četbě knihy a sklízíme bouři za náš opožděný příjezd. To neví, že budeme ještě čekat na Žakyho. Ten, aspoň částečně překonává včerejší kocovinu ze Sokolky (neúčastnil se bojového rozdílení U Petříků) a dojíždí za námi. Lepší začátek jsme si nemhli ani přát a protože slunce začíná připalovat, sedáme na stroje a hurá na dovču. První naše cesta nás vede přes Skalku kolem Helfenburku, ale protože je ještě v mlžném oparu nezastavujeme na focení. Stavíme až u zříceniny hradu "Zvířetice". Od motorek je to ovšem kus cesty do kopce a tak zastavení spíše využijeme na krátký pokec. Dalším cílem bylo v plánu "Muzeum panenek a medvídku pod Troskami" v Troskovicích. Vzhledem k tomu, že je pondělí, tak ho nalézáme uzavřené (chybička se do plánů vloudila), což rozhodně nepotěší Monču a jsem obviněn, že jsem to tak naplánoval schválně. Bohužel jiné muzeum s obdobnou tématikou jsem na naší trase nenašel a otevíračku jsem v tomto případě nekontroloval. Mozol se do nás začíná řádně opírat a tak míříme konečně na první rozhlednu a tou je "Cimrmanova nejnižší rozhledna na světě" v Nouzově. Je to opravdová rarita a nikdo nemá s její výškou problémy. Usměv na tváři vyloudí prohlášení Rosti "tak tuhle dám". Po důkladném prozkoumání historie rozhledny ... kdy se plány na výstavbu nejdříve ztratili, pak se našli, pak se znova ztratili a nakonec znovu našli ... přecházíme k praktické zkoušce zdejšího vybavení. Jako dobrovolník otestuji místí LUXFON alias "Vyděržaj pianěr" a musím potvrdit jeho funkčnost.

Poté přichází na řadu už skutečná rozhledna "U borovice" kousek od Roprachtic. Je zděná a tak 70 schodů a plošina ve 13 metrech nedělá nikomu problém a rozhledem po okolí se může pokochat celá partička. Tím dnešní dávku kultury vyčerpáváme a můžeme si vychutnávat oběd, kdy Rosťa nechá ochutnat Žakymu svou polévku a přijde takřka o její polovinu. Užíváme si také cestu kolem adršpašských skal do Teplice nad Metují, kde budeme v "Penzionu Metuje" dnes bydlet. Jako správní dobrodruzi míříme po dvou do chatiček, jen Žaky ulehne v Penzionu. Prostředí je jako když se tu před koncem totality zastavil čas, ale na přespání v normě a stejně tak točený Primátor u kterého večer zažijeme spousty legrace.

Ráno 6. srpna 2013 je na pohodu a po řadě tropických nocí se rád chumlám do peřinky před chladem. U sociálek není tlačenice, protože vzhledem k obsazenosti chatek jsou silně předimenzovány. U snídaně jsou všichni svěží a těšíme se již na další etapu naší cesty. Naplánujeme také malou zajížďku do Otovic, kde se Rosťa fotí u statku, který býval v majetku jeho rodu. Slunce napovídá, že to dnes bude pěkný hic a tak potěší cesta naplánovaná po Orlických horách. Předtím si ovšem ještě chceme cestu zkrátit přes Polsko a Národní park Stolové hory, který je doslova přeplněn návštěvníky a jemným písečkem v zatáčkách. Než ho ovšem dosáhneme, čeká nás přejezd silnice mezi obcí Gajów a Radków. Jen těžko lze uvěřit, že jde o hlavní silnici spojující tyto dvě obce a né o tankodrom. V duchu, při kličkování mezi dírami a protijedoucími auty, zavzpomínám na to, jak jsme nadávali loni na rozbité cesty v pohraničí. U hraničního přechodu do České Čermné nás pro změnu zastavuje cedule Zákaz vjezdu pro motorová vozidla. Dáme na pokřik místních "motore moga", pokračujeme a po 100 metrech jsme zpět v Čechách. K "Muzeu Studené války Kahan III" je to kousek, bohužel dochází opět ke zklamání. Vzhledem ke změně otevíračky pouze na sobotu, nás prohlídka znovu mine. Od sotva jeden kilometr vzdálené pevnosti Dobrošov nás odradí dlouhá cesta od motorek a vzpomínka na loňskou krušnou návštěvu. Dáme tedy přednost cestě na další zastávku, kterou je "Masarykova chata Na Šerlichu". Z krásné silnice č. 310, přecházíme v Zákoutí na ještě hezčí č. 311. Na parkovišti pod Šerlichem nás zastavuje cedule zákaz vjezdu. Rosťa reaguje na doplňkovou ceduli "Mimo zásobování a ubytovaných", prohlášením ... co by tam dělali policajti ... a tak vyrážíme. Po příjezdu na vrchol k chatě všem spadne brada ... stojí zde jediné auto ... a to policejní!!! K žádnému řešení přestupku naštěstí nedochází a příslušník bez slova odjíždí. Chvilku laškujeme s myšlenkou, že vyrazil pro posilu a počkají si na nás pod kopcem, nakonec však přistoupíme k prohlídce okolí a dojde také na obídek.

Pokračujeme příjemnou cestou přes Orlické hory, kde je parné počasí snesitelné a jen krátce zastavujeme u "Zemské brány", což je v podstatě malebné údolí Divoké Orlice s kamenným jednoobloukovým mostem. Další odpočinek nás čeká na Benzině v Králikách. Zde nám překvapivě Žaky sděluje, že není spokojen s naší nastavenou cestovní rychlostí. Vzhledem k jeho nedávným zážitkům a možná ještě dozvukům nedělní rozlučky se Sokolkou, tedy domlouváme ještě více turistické tempo. Občerstveni poté přejíždíme do "Vojenského muzea Králíky". I přes drobné brblání Monči, ohledně nespravedlnosti, vyrážíme na prohlídku všichni. Můžeme se tak kochat jak technikou s 2. světové války, tak stroji se kterými jsme se setkali a někteří i jezdili při službě vlasti (např. Pája a protiletadlový kanon Praga PLDvK 53/59 zvaný "Ještěrka" s kanony ráže 30 mm, nebo já jako velitel samohybné houfnice 2S1 Gvozdika ráže 122 mm). Poté co Rosťa zamoří místní sociálky sedáme urychleně na stroje a pokračujeme k další metě, kterou je dnes první rozhledna "Lázek" u Cotkytle. Příjezdová cesta už je takové menší enduro, ale zvládnou ji všichni. Než slezem ze strojů už na nás Monča volá ... "zavřeno". Přechod do soukromých rukou nebyl určitě pro turisty přínosem. Nedá se nic dělat, proběhne rychlé foto u hurá po stezce zpět na silnici a směr Moravská Třebová. Ubytování nás čeká u nám dobře známého "Penzionu Ferda". Stroje parkujeme tradičně do prostorných dílen a hurá pod sprchu. Jako překvapení nás pak čeká bazén, kterého také pro úspěšnou regeneraci rádi využijeme, protože nás ještě čeká výstup na kopec Pastvisko a rozhlednu "Pastýřka". V Bistru pod kopcem doplňujeme tekutiny a dodáváme si odvahy k výstupu. Dle místních to je cca 2 km do prudkého kopce. Jdeme do toho a vyrážíme přímou, ale nejprudší cestou. V polovině kopce se začíná naše grupa trhat. Přičemž dle předpokladu to jde do vrchu nejlépe Žakymu a Pájovi. Já je sleduji z povzdálí a ještě níže se pomalu ztrácí Rosťa s Mončou. Náš výstup několikrát křižuje trať pro "downhill", čímž lze odvodit do jakého krpálu lezeme. Na jednom takovém křížení objevuji stezku, která jde po vrstevnicích a je tak mnohem příjemnější, navíc mě dovede až přímo k rozhledně. Vzhledem k tomu, že jsem tu první, vydávám se po 111 schodech na plošinu ve výšce 25 m. Když dosáhnu vrcholu, přivolávám pokřikem zbytek parťáků. První reaguje Žaky a vynoří se z hustého porostu následován po chvilce také Pájou. Ten po pohledu vzhůru boj vzdává a usedá na lavičku u paty rozhledny. Po stejné cestě jako já přichází také Rosťa a Monča. Jako správní nebojsové mě následují na vrchol, vychutnat si nádherný pohled na větší část Moravské Třebové, který opravdu stál za ten výšlap. Po sestoupení z výšin Monča jako správná opečovávatelka otírá pot z rosťova čela, který je hrdinou dnešního dne. Pak už zavelujeme konečně k cestě za vytouženým pivečkem do "Třebovské restaurace". Povedený den uzavřeme, už bez Žakyho, který evidentně ještě není ve své kůži, v místní špeluňce cestou do penzionu.

7. srpna 2013 mě i přes brzký čas vyhání z pelechu stoupající venkovní teplota a překvapuje mě Pája, který je až po hlavu zabořen do peřiny. Vzhledem k tomu, že Řosťa s Mončou si snídani nakoupili již předešlý den, vyrážíme na blízkou pumpu jen já, Pája a Žaky. V poklidu posnídáme a jdeme vyburcovat ředitele zájezdu k brzkému odjezdu. Vše jde dle plánu a my můžeme po rozloučení s majiteli penzionu vyrazit na nejdelší etapu. Prvním naším cílem je rozhledna "Babylon u Kozárova", kde nás už čeká Kůťa a zajišťuje vstup. Tentokrát nás čeká 139 schodů a plošina ve výšce 24 m. Na té už jsou znát mírné výkyvy její konstrukce. Chvilku ještě posedíme u občerstvení, rozloučíme se s Kůťou a míříme na "Rozhlednu Ocmanice".

Již zdálky je patrné, že jejích 50 schodů a plošina v 6 m nebude dělat problémy. Po prohlídce okolí usedáme k mapě a řešíme místo setkání se Žmuldou, který mezitím za námi vyrazil. Volba padla na Dačice, kde zastavujeme v Restauraci Dyje na oběd. Když začneme plnit bříška, uslyšíme povědomí rachot, chrastícího itala, je nám jasné, že Žmulda je poblíž a nepleteme se. Než vyrazíme tak také něco pozře a mi si můžeme vychutnat další doušky nejtypičtější českomoravské žluté točené limonády Zon - Cimo. Na další cestě míjíme chátrající Zámek Český Rudolec a pobaví nás jeho zátiší obohacené o protiletadlový kanón, který vyvolává různé asociace vzhledem ke stavu zámku. Poté již míříme do rozkopané a přelidněné Třeboně na prohlídku "Schvarzenberské hrobky". Po procházce parkem nás uzemňuje průvodkyně, která nám se slovy, že právě začíná 40-ti minutová prohlídka, zabouchne před nosem dveře. Po Žmuldově neidentifikovatelném výkřiku do útrob hrobky, se tedy otáčíme a míříme zpět ke strojům. Čeká nás totiž nocování v hotelu Bakalář a posezení restauraci U Švejka v Hluboké nad Vltavou, o které je předem jasné jak dopadne. Po trošku komplikovaném parkování před hotelem jsme se ubytovali, trochu ovlažili ve sprše a vyrazili na pivko. Danča a Aleš dorazili za námi a rozjezdu zábavy už nestálo nic v cestě. Snad jen bouřka, která se neočekávaně přihnala, vypadl proud U Švejka a způsobila díky otevřeným oknům na pokojích trochu neplechy. Nakonec jsem se vydal pouze já to napravit v předtuše, že má postel to odnesla nejvíce a nepletl jsem se. Přívaly deště byli takové, že jsem byl během pár metrů durch a abych se nezabil v pantoflích, běžel jsem do hotelu radši bosej. Po převlečení do suchého jsem se vrátil za ostatními, kde po chvilce proběhl přesun na Růžek. Tam opět došlo na "Krvesaj vyrobeny ze sedmi druhů pálivého koření z Číny" a podle toho to také ráno vypadalo. O přesunu do nonstopu a tomu co se tam odehrávalo, není radno se příliš šířit. Než jsme se dostali do pelíšků, tak i moje postel vcelku vyschla a tak s přespáním nebyl problém.

Ráno 8. srpna 2013 nebylo opravdu dobré. Naštěstí jsem v tom nebyl sám. Postupně se trousíme na snídaní do bufetu v Řeznictví Kozel. Pak nás ještě čeká povalování a pospávání. Kolem jedenácté hodiny se nakonec balíme a vyrážíme ke strojům. Přes Český Krumlov míříme na Lipno, kde bylo v plánu vystoupat na "Stezku korunami stromů". Místní autobusák nás informuje, že cesta k ní vede buď lanovkou, nebo autobusem s ním. Ani jedna varianta nesklidí po poradě ohlas a tak návštěvu odkládáme na neurčito. Žmulda má chuť vyhnat trochu pavouků, dostává proto instrukce k našemu dalšímu cíli, kterým je jeden významný šumavský vrchol. Naše grupa po cestě krátce zastavuje v "Horské Kvildě", kde studuji teploměr. Ten oproti roku 2011 ukazuje 24°C.

Pak už nás čeká výjezd k "Horské chatě Pancíř" na které si již Žmulda dopřává baštu a ujišťuje nás, že nás v zákazovce nečeká žádné překvapení. Z nějakého důvodu pro nás již není polední menu k dispozici a obsluha nepůsobí ani jinak ochotně. Vylezeme tedy pouze po 68 schodech na vrchol rozhledny (15 m) a rozhodneme se na oběd zastavit jinde. Činíme tak v Hojsově Stráži, kde velí k zastavení Žaky u hotelu "Na stráži". Sem prý jezdíval na zimní dovolené v dětství. Zde je obsluha velmi příjemná, kuchař ještě lepší a tak přehlédneme trochu ošumělé zařízení. Návštěvu hradu Švihov vzhledem k pokročilé hodině rušíme a míříme k dnešní poslední rozhledně, kterou měla být ta na "Šibeničním vrchu u Horšovského Týna". Bohužel dojde ke špatné domluvě a přijíždíme k ní ze špatné strany, jak se dozvídáme od domorodců. Žmuldu to neodradí a vyráží na terénní vložku po kamenité cestě. My ostatní odložíme prohlídku na druhý den a razíme k "Penzionu Parkur". Zde na dvorku pěkně porovnáme naše motorky a usedáme k pivečku. Někteří se ještě vydávají na prohlídku města, já s Pájou už po rychlé sprše volíme jen odpočinek. Posezení je příjemné a tak vydržíme do pozdních hodin.

Tak trochu jako rozčarování působí u snídaně 9. srpna 2013 rozhodnutí Rosti, který podlehne informacím v televizním zpravodajství, že je před námi ohromná průtrž mračen a vyráží nejkratší cestou domů. Vzhledem k tomu, že se k němu přidá Žaky, zbudeme na dokončení trasy jen já, Pája a Žmulda. Rádi využijeme, že se konečně ochladí a cestuje se tak příjemněji. Tentokrát již na Šibeniční vrh zamíříme správně a s Pájou zdoláváme 65 schodů na 13 m vysokou plošinu. Když se kocháme pohledem na čistou oblohu, dorazí za námi i Žmulda, který se nás už nemohl dočkat na pumpě. Na tu pak i přes jeho reptání, stejně musíme zamířit. Pak pokračujeme na "Bohušův vrch u Plané". Zde vyplaší náš příjezd na motorkách dvě spartakiádnice a tak máme na výšlap do 18 m po 73 schodech klid. Nic nás nebrzdí a tak míříme na opravdový hřeb naší cesty "Tobiášův vrch". Příjezdová cesta k němu byla dobrodrůžo. Když jsem viděl louže a bláto, koukal jsem, jak to zvládne Pája, ale už si dal pozor. Uprostřed lesa stavíme s tím, že jsme někde špatně odbočili. Pravda je ta, že jsme rozhlednu asi o 100 metrů přejeli a tak se vracíme. Jejích 137 schodů a 24,5 m nás ovšem nepotěší, protože je zavřeno a tak hurá zase přes bláto zpět na hlavní silnici.

Tím opravdu posledním výhledovým bodem letošní dovolené je "Rozhledna Mackova hora u Nového Strašecí". Tentokrát je příjezd na pohodu a my můžeme zdolat 98 schodů na plošinu ve výšce 21 m. Na vrcholu už jsou výkyvy hodně znát. Počasí nám stále přeje a tak se rozhodujeme zastavit někde na jídlo. Ideální hospůdku nalézáme ve Strašecí, kde si dopřáváme. Zde nás už zastihuje mírné mrholení, které až těsně před Litoměřicemi nabere na síle. To nám už však nevadí a úspěšně zakončujeme letošní cestu pod přízviskem "Rozhlédni se". A protože se akce velice líbíla a určitě bude mít pokračování zbývá, těm co nejeli, jen doporučit "vzhůru na rozhledny, jasná jitra a pěkný výhled".