Proti loňskému roku, to vypadalo, že účast bude mnohem větší. Po neuvěřitelně dlouhé době se nám podařilo na pivko vytáhnout Martina a dokonce i Hynka. Tím ovšem jejich aktivita opět skončila. Napilno má opět Rosťa a nevyjde to ani Tomášovi. Takže se vracíme k osvědčené sestavě ve třech. Něž však vyrazíme, vyskytnou se menší komplikace. Alfi my oznamuje, že mu byl vyloupen domeček a nemá tudíž hadry na moto. Tento zádrhel se nám nakonec daří vyřešit a Pája zajišťuje také opravu poškozených kufrů. Počasí letos slibuje naprosto opačnou tvář než loni a tak se plni očekávání sjíždíme v 10 hodin na pumpě v Úštěku.

Už dávno neplatí, že se na litoměřičáky čeká a dorážím na úštěckou pumpu jako první. Sotva dotankuji, objevuje se zbytek mančaftu. Přesto, že je teprve 10 hodin, mozol neuvěřitelně pálí a tak neotálíme a vydáváme se na cestu. Prvotně míříme po rozbitých cestičkách do Benešova nad Ploučnicí a dále na Českou Kamenici. Po té radši trasu upravuji, aby jsme si nevydrkocali všechny zuby hned první den a po státovce upalujeme z Nového Boru, přes Cvikov až před Chrastavu. Zde opět odbočujeme na rozbitou okrsku a u Grabštejna si ve stínu dáváme první pauzu. Nejsou to ani tak ujeté kilometry jako polední slunce, které nás nutí vydechnout. Při vzpomínce na loňskou zimu, se musíme pousmát nad tím, jak nám to vychází od jednoho extrému k druhému. Po osvěžení pokračujeme na Raspenavu, kde se naše cesta po silnici č. 290 stáčí na Kořenov. Kolem vodní nádrže Souš je velmi živo a kličkujeme mezi chodci a cyklisty, jinak pěkné svezení.

Na odbočce do Harrachova kluci tankují, protože dál pokračujeme přes NP Krkonoše a tam moc možností nebude. Další zastávka přichází u známého penzionu Rezek, kde si dáme polévku. Na parkovišti Alfi objevuje podezřele měkkou zadní pneumatiku u Pájovi V-Stromky. Pomalým tempem vyrážíme hledat nějaký kompresor na dofouknutí. Při tom se držíme původně plánované trasy a tak na pumpu narazíme až ve Vrchlabí. Zjišťujeme, že guma není naštěstí píchlá a stačilo doplnit tlak. Pomalu z Páji leze, že ho letos vlastně vůbec nekontroloval a že se mu chování motorky v zatáčkách už chvilku předtím nezdálo ... dobře, že si jejího stavu všiml Alfi. Vzhledem k tomu, že nás tlačí čas, pospícháme směrem k Žatci, kde nás čeká prohlídka prvního opevnění a to "Pevnosti Stachelberg". Parkoviště je dost plné a Pája nakonec volí trochu krkolomné místo. Poté už míříme za první letošní kulturou ... na mapě to vypadalo blíže. Úzkým průlezem se v soukáme do pěchotního srubu, kde budu prohlídka začínat. Místní expozice je zajímavá, jen nás trochu drtí dusný vzduch, který sem proniká střílnami. Naštěstí hlavní část výkladu bude probíhat v podzemí. Při sestupu po točitém schodišti, nám dochází, že stejnou cestou budeme muset také zpět. Ani je nemusím počítat, průvodkyně to udělá za nás. Vykutané podzemí působí impozantně a je neuvěřitelné kolik toho zvládlo 1500 lidí za 11 měsíců práce. Je škoda, že "Mnichovský pakt" zabránil dokončení celé pevnosti. Pro skutečnou představu o velikosti prostor, doporučuji osobní prohlídku. Pak nás již čeká výstup po 177 schodech do parného odpoledne, při kterém se řádně zadýcháme a to hlavně já. Parkoviště se mezitím vyprázdnilo a ušetřilo Páju kličkování mezi auty. Do Žacléře je to kousek a na ubytování v Penzionu Terezie, také dlouho nečekáme. Ubytování proběhne rychle, stejně jako osvěžující sprcha a razíme na gáblík.

Největší žízeň měl asi Pája, protože mu vůbec nestačíme na kilometrovém přesunu do penzionu Diana, kde si dopřáváme "krkonošskou ostrou směsku" a hlavně pořádně orosenou plzničku. Po chvilce nás z terasy vyžene pořádná bouřka a z penzionu následně personál, který zavírá opravdu brzo. Domů se nám nechce, tak navštěvujeme nedaleko další zařízení, kde nás obsluha ujišťuje, že zavírají podle lidí, což nás při pohledu na plný lokál trochu poděsí. Ale zábava nevázne a my dáme pár černohorských desítek. Kolem druhé ráno začne Alfiho prudit jubox a hlavně hrající Eminem. Mlčky se zvedne a aniž něco zaregistrujeme, vydá se ho vypnout. To vyvolá okamžitou reakci místních. Naštěstí asi přece jen před místní omladinou budíme trochu respekt a bitkou to nehrozí. Padne jen pár narážek na slušné chování a za chvilku už sedíme všichni u jednoho stolu. Debatu ukončuje jeden mladík, který na mě zvrhává celé pivko. Abych z toho nevyvázl tak levně, dostávám ještě na omluvu teqilu. Cestou do nocležiště je situace opačná a neustále čekáme na Páju. Usínáme kolem třetí hodiny, řádně zmoženi.

Ráno 6. července 2012 se všichni tvářili na pohodu. Alfi se vydal do krámku pod penzionem pro čerstvé rohlíčky, když Pája tuhle funkci sabotoval. Bohužel neuspěl, místní Vietnamec čerstvé pečivo neměl a cigarety neprodával. Slunce začínalo opět žhnout a tak urychleně balíme a vydáváme se ke strojům. Pája je trochu rozpačitý ze sjezdu k bráně po navlhlé trávě po včerejším lijavci, ale nakonec to nikomu nečiní žádný problém. Popojíždíme jen kousek k benzínové pumpě, protože nechci nic ponechat náhodě a zdržovat se později. Tam ovšem zaperlí Alfi, když se na něm podepíše včerejší porce piv a teqil. Neodhadne vzdálenost mezi letitou alfičkou a kufry na jeho bramboře. Reakce něžného pohlaví na sedadle spolujezdce je okamžitá a hlasitá. Neutichá ani po zjištění, že Alfa neutrpěla žádnou ujmu a Alfiho omluvě. Padne pár peprných slov a věc uklidňuje až pohodový řidič nervózní paní.

Když to Alfi rozdejchá pokračujeme k našemu dnešnímu cíly, "Pevnosti Dobrošov". Včerejší večer na nás plně dolehá a tak míříme rovnou ke stánku s klobásou a pivem. Trochu se to vylepší, ale pak u dělostřeleckého srubu zjišťujeme, že na další prohlídku budeme čekat půl hodiny + hodina a čtvrt na trase. Úplnou stopku vystaví 270 schodů z podzemí, to prostě dnes nedáme. Obhlídneme tedy všechno z venku a jdeme zpět na parkoviště. Cestu pěkně natáhneme a projedeme celé Orlické hory. Letos už po lepších cestičkách. Další zastávka je na pumpě v Králikách, kde je celkem rušno a myjí nás jedna motorka za druhou. Po delším odpočinku míříme do Jeseníku, ale nesnesitelné vedro a únava po prohýřené noci se hlásí čím dál více. V Nových Losinách přehlédnu odbočku a chybu si uvědomuji až po 5 km v Branné. Děláme otočku u startovní věže pro závody veteránu na "Kolštejnském okruhu". Na sluníčku se nám nechce vytahovat mapu a než se navigace znova chytí odbočujeme znova špatně, tentokrát na Vikantice. Když to pochopíme a mrkneme konečně do mapy, je už jednoduší dokončit pěkné 20 km kolečko, které nám rozhodně nepřidá. Trochu nás proberou zatáčky na Bělou pod Pradědem. Cesto kolem Karlovi Studánky již známe a další odpočinek přichází na pumpě v Bruntále. Zde opět trochu pookřejeme a vzhledem k pokročilé době upravuji naší trasu na nejrychlejší možnou. Znamená to sice, k údivu Páji, průjezd Opavou a Ostravou ..."protože jsem řekl, že je v tomhle parnu přes Ostravu nepotáhnu"..., ale nahnali jsme opravdu spoustu času, který nám pomůže k dobití energie. Ubytování v Apartmáneh u tenisového kurtu v Mostech u Jablunkova je super, jen na tu baštu to je zase trochu dál. Naštěstí směr chytíme dobrý a po kilometru narážíme na centrum místní zábavy. Volíme Motorest U Taufrů a potěšuje nás informace, že zde opět točí naší oblíbenou plzničku. Jen obsluha trochu vázne a na příděl lahodného moku musíme občas neuvěřitelně dlouho čekat. Po zavíračce odmítneme lákání restaurace v hotelu Beskyd a za to nás spláchne pořádný lejavec, který přestane jakmile zavřeme dveře apartmánu. Super, věci na motorku máme propocené a zbytek promočených deštěm ... takže dáme vše sušit a hurá na kutě.

Ráno 7. července 2012 bylo o 100% lepší než to předešlé. Plni energie balíme věci a jdeme k motorkám. Již na první pohled je jasné, že tentokrát má prázdnou zadní gumu Alfi. Po krátké poradě volíme opět taktiku dojet pomalu k nejbližší pumpě a tam zkusit dofoukat. Vyrážíme tedy na náš krátký výlet na Slovensko, směr Čadca. Již po pěti kilometrech máme štěstí na první pumpu s kompresorem, bohužel jim někdo ukradl koncovku. Nezbývá než pokračovat až do Čadci. Tam na ÖMV marně hledáme nějaké foukadlo. Po dotazu u obsluhy dostane Alfi povel, aby přistavil stroj ke vchodu. Maník pak přiběhnul s ručním kompresorkem. Kluky to stálo hodně úsilí, ale nakonec pneu nafoukali aspoň na přijatelný tlak pro další cestu. Zbytek trasy po Slovensku se doslova vlečeme, protože je to takřka jedna velká vesnice. V Makově dochází konečně na snídani, ale ještě před tím málem proběhne hromadné domino, když si motorestu všimneme na poslední chvíli a stejně tak brzdovky toho před sebou. Pája tentokrát pohrdne haluškami a všichni si dávají vytouženou držkovku. Tam nás také dojíždí borec na PanEuropanu z Budějic. Vypráví nám, že jede sám z Estonska. U jídla pokecáme a razíme dál. V Bečvě konečně Alfi dofouká řádně zadní kolo a pokračujeme do Kopřivnice, kde je v plánu navštívit místní Technické muzeum Tatry. Na parkovišti padám, opět Alfimu, přilba z motorky a uchycení plexi se rozletí na desítky dílků. Vzhledem k tomu, že slunce nabírá na síle, snažíme se vše posbírat a jde se skládat do stínu. Načeš se Alfi vydává ještě na jednu výpravu dohledat zbylé kousky. To se daří, stejně jako poskládat celý mechanizmus a můžeme v klidu vyrazit na prohlídku muzea.

Je opravdu na co koukat, především na prototypy, který předchozí režim zazdil. Jako strojaře nás zaujmou také vystavené motory. Člověk si uvědomí jak bylo dřív všechno jednoduché a přitom také spolehlivé. Ten, který poháněl tank je opravdu úchvatný. Kdyby nás nečekala další porce kilometrů, asi by se tady dalo strávit hodně času. U strojů pak potkáváme klučinu na Ducati, který si opět jen tak sám vyrazil včera od Ústí na projížďku ... svět je tak malý a přitom plný bláznů. Cesta nás vede dál přes Valmez do Beskyd, kde si užijeme zase trochu svěží vzduch. Na rozhraní Beskyd a Bílých Karpat tankujeme v obci Lidečko a obdivujeme výhled na Čertovy skály. Dále míjíme Slavičín, který dobře známe z Řitníku a pak přichází v Luhačovicích peklo, kdy si doslova připadáme jak "klobásy na grilu". Město je plné lázeňáku a tak jedeme obezřetně, tím se však připravujeme o blahodárný a chladivý proud vzduch. Jako vysvobození vítáme kopce za Buchlovicemi, které jsou plné motorkářů, ale také policajtů. Aby jsme trochu regenerovali, stavíme u oblíbeného stánku a aspoň já si dopřávám klobásku. Zatáčky dáme ve vší slušnosti a míříme k Moravanům, kde se jezdili závody. Asfalt je ovšem hodně rozbitý a nemá cenu v tomhle vedru ztrácet čas. Pokračujeme směrem na Kyjov a Hustopeče. Kolem D2 se začínají po naší pravé straně honit mraky. Alfi gestikuluje, abych odbočil do leva, já se snažím držet zvolené nejkratší cesty. Ta se po chvilce přece jen stočí do deště. Naštěstí ho jen lízneme, ale i tak to stačí, aby to odnesli, do té doby čisté stroje. Následná snaha projet Ivančice se ukázala jako zásadní chyba. Hlavní tah je uzavřen a objížďka plná semaforů. Na jednom z nich u Letkovic to otáčíme a zkoušíme štěstí jinudy. V obci Hrubšice radši stavíme a vytahuji mapu. V té se náš směr jeví jako slepá cesta. Nalézáme však jakousi propojku mezi Řeznovicemi a Novou Vsí. Řekneme si "než se vracet do Ivančic, tak to zkusíme projet". V mysli mě straší zkratka přes Sklenné a nikdo z nás navíc netuší, že z Hrubšice do Biskoupků je postaven nový most, který ovšem na mapě ještě není a navigace nás tak vedla správně. U kostela v Řeznovicích tedy sjíždíme z hlavní cesty a míříme k říčce Jihlava hledat přemostění. Alfi se pak u domorodce doptá na správný směr a na otázku zda se to dá projet na motorkách dostane odpověď ... "no jasně, jezdí tam hlavně rybáři". Nedodá však již, že ne na motorkách, ale babetách.

Už při pohledu na mostík ve mě tahle zkratka nebudí žádnou důvěru. Opět se potvrzuje, že nedodržení starého pravidla po zážitku ze Slovenska a to, že "Nestandartní úseky se budou projíždět po poradě všech", bude mít následky. Alfi to však nerespektoval a slepě vyrazil na úzký mostík, aniž věděl co ho čeká dále, protože místňákům se nedá slepě věřit. Ale protože jsme ho tam nechtěli nechat samotného vyrazili jsme za ním. Obavy se naplnili hned na konci mostíku, kde na nás čekal vysoký schod a za ním skoro neprodyšná džungle. To že Alfi mezitím zmizel a my nevěděli kam se vydat dál, byla druhá věc. Navíc si v ducuh říkám, že až hupnu dolů z mostíku, nebude už cesty zpět. Jdu do toho. Při sjezdu jsem uslyšel jen lehké skřípnutí, jak si škrtly svody pod motorem a už jsem nadával. Volím směr doprava, po pěšině široké sotva na řidítka a s vyjetou strouhou tak na kolo (foto v galerii je pouze informační, skutečnost byla děsivější). Když se proderu z remízku, zahlednu Alfiho a uklidním se, že jsem aspoň vybral správný směr. Počkám až se objeví Pája a pokračujeme dál po cestě, která už vede aspoň otevřenou loukou, ale jinak nic nenabrala na šířce. Po 1,5 km konečně dorážíme na relativně slušnou polní cestu, na které je jen pár louží a občas bláto. Alfi na nás nečekal a zmizel kdesi v dáli. Když překonám i tu poslední louži, zkontrolují jestli je Pája za mnou a zastavím na již bezpečném místě, abych udělal foto. Další pohled do zrcátka ovšem mění situaci. Rychle odstavuji hondičku a běžím pomoc Pájovi, který se i s V-Stromkou válí v blátě. Když jí uvedeme zpět na kolo, prohlížíme škody. Tradičně to odnesl blinkr a odřené plasty. Je pech, že po Řitníku je to druhá strana. Blinkr provizorně opravíme izolačkou, kterou už je Pája vybaven. Na náhradní páčku nedošlo, ta pád přežila bez ujmy. Mezitím se po svých vrací Alfi, který odstavil stroj asi 0,5 km před námi a zjišťuje situaci. Blinkr provizorně opravíme, ale žárovka to neustála, takže volím nejbližší pumpu v Oslavanech a tam blinkr oživíme. Poté již bez větších problému dorážíme do Penzionu Nika v Rosicích. V té chvíli se objeví také majitel a tak proběhne ubytování bez dalších odkladů. Po tradiční osvěžující sprše razíme na gáblík. V první hospůdce je zavřeno a tak se vydáváme směrem do centra. Nemusíme daleko, aby jsme narazili na restauraci Evy Kroupové, kde se dočkáme výborné obsluhy a nakonec i 10° Starobrno se dá pít. Na závěr nás výčepní odmění domácí slivovicí.

Noc byla dusná a ani přes deštík se moc neochladilo. Alfi tak s peřinou pendloval po pokoji a hledal nejchladnější místo. Ráno 8. července 2012 na nic nečekáme a vyrážíme pryč z této výhně. S dutými nádržemi projíždíme Křižanovskou vrchovinu a natankovat se nám daří až v Jihlavě. Místní Shell-ka nás mile překvapuje cenou benzínu. Něco drobného posnídáme a probereme další plán. Tím je návštěva hradu Kámen a především expozice motocyklů. Podobně jako v Kopřivnici, i zde zaplesají naše srdce při pohledu na některé skvosty.

Další zastávku dáme v Uhlířských Janovicích, kde se chladíme ve stínu na pumpě a se zmrzlinou. Odtud už míříme na Dymokury kde se ještě v roce 1998 jezdili na okruhu ve zdejších polích závody. Únava a vedro nás místo prohlídky celé tratě drží jen ve stínu. Pak už míříme do Roudnice n.L. kde se od kluků odděluji a svou dovolenou končím. Navíc začíná pršet, tak doufám, že to klukům přinese už jen štěstí na cestě domů.